19. října 2010 v 11:11 | Rikisa
|
Přináším vám zbrusu čerstvou, přes noc uleženou kapitolku. Prosím komentujte. Díky všem kdo zatím vyjádřili svůj názor! :)
Když Harry se Snapem zůstal o samotě, kupodivu ho vůbec nepřepadala panika. A to bylo více než překvapující, však většinu času, kterou se Snapem strávil, ať už v Lektvarech nebo na hodinách Nitrobrany, nikdy mu čas s ním nepřinesl nic jiného než ponižování a urážky.
Seděl tam naproti němu naprosto v klidu a očekával, co se bude dít.
Snape ho probodával očima, ale byl to spíše zkoumavý, mapující pohled. Díval se na něj nejméně pět minut a Harry začínal mít strach, že by mu mohl Snape přečíst myšlenky. Uhnul pohledem a tím Snapea přinutil mluvit.
"Nechcete mi něco říct, pane Pottere?"
Harry se pohledem vrátil k profesorovi a pomalu zavrtěl hlavou,
"Myslím, že ne, pane."
Snape se přisunul blíž ke stolu a spojil ruce do stříšky.
"Myslíte nebo to víte?"
"Nechci vám nic říct, stačí?" vyhrkl Harry.
Snape se mírně zamračil.
"Mluvil jste s panem Malfoyem o tom, že nechce být Smrtijedem? On sám vám to řekl?"
Tak o tohle jde, Snape se strachuje o svého oblíbeného Zmijozeláka.
"No tohle mi přímo neřekl," začal Harry. Když viděl Snapeův výraz, raději pokračoval. "Dělali jsme na tom projektu a z něho najednou vypadlo několik otázek, jako co si myslím o Zmijozelech a jestli věřím, že jsou všichni z nich stoupenci Voldemorta." Harry pokrčil rameny, "Nevím, co to mělo znamenat."
"Řekl vám ještě něco?" zeptal se Snape.
"Akorát, no on prostě přímo naznačil, že on se jím stát nechce, myslím Smrtijedem," odpověděl Harry.
"No dobře, můžete jít, uvidíme se po prázdninách, i když vy zůstáváte na Vánoce v Bradavicích nebo ne?" Harry už se zvedal a Snapeova otázka ho doslova přikovala na židli. Nebyl schopen nic odpovědět, prostě jen zíral.
"Pottere?"
"Hm, pane?"
"Řekl jsem, že můžete jít," zopakoval Snape a Harry už měl zase pocit, že mu Snape vidí až do duše.
"Ou, jistě, nashledanou pane," řekl Harry a vypadl z místnosti, jak nejrychleji dokázal.
Když došel do společenské místnosti, Ginny společně se svými bratry Georgem a Fredem seděla u krbu na pohovce.
"Á Harry, nedáš si dávivý dortíček?" nabídl mu Fred.
"Ne díky," usmál se Harry, "koukám, že se vám docela daří co?"
"Si piš," řekl George a zatřepal měšcem s ne zrovna malým obsahem.
"Promiň Harry, povídali bychom si, ale máme zrovna rozdělaný nápad na zánětlivé bonbóny a krvácející kokosky," řekli oba unisono a vyběhli po schodech nahoru. Harry zůstal s Ginny sám, lépe řečeno sám u krbu, protože nedaleko nich podél celé společenské místnosti ještě sedělo pár studentů, ale nikdo z nich nic do školy nedělal, kromě Hermiony, která byla nejspíš ještě v knihovně.
"Co ti ještě chtěl Snape?" zeptala se Ginny.
"Jenom vyzvídal na Malfoye, nic víc," Harry pokrčil rameny.
"To s tebou Malfoy fakt mluvil nebo si to jen plácnul, aby ses Snapea zbavil?"
"No, obojí," přiznal Harry.
"Mluvil se mnou v knihovně, když jsme pracovali na tom projektu, ale moc toho neřekl, popravdě, ani jsem na to nebyl zvědavej, stejnak by to byli jen samý lži. Nemyslíš?"
"Malfoy mě a naší rodinu vždycky jen urážel, takže pochybuju, že kdyby se ti s něčím svěřil, nebyl by v tom skrytý nějaký úmysl," odpověděla Ginny.
"Asi máš pravdu," řekl Harry, "ale nebudeme si kazit večer povídáním o Zmijozelu, že?" Harry se maličko přisunul k Ginny blíž a ta se hned začervenala.
"Jak se těšíš na Vánoce? Slyšela jsem od Rona, že budeš u Siriuse, to je prima," řekla Ginny.
Harrymu hned poklesla nálada, ale nechtěl ani pomyslet na to co ho čeká před návštěvou Siriuse, takže se zase hned usmál, "Jo, to bude prima."
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Ovšem, když nastal den odjezdu na Vánoční prázdniny, prima to tedy vůbec nebylo. Navíc si ho hned ráno po snídani zavolal Brumbál a vysvětlil mu, že bezpečnější pro něj bude, když se odletaxuje hned, dřív než odjedou ostatní studenti, vlak samozřejmě nepřicházel v úvahu. A když Harry namítl, že sebou nemá sbalené věci a ani se nestihl rozloučit s Ronem a Hermionou, Brumbál to vyřešil tím, že zavolal Dobbyho, ten Harryho věci do pěti minut přinesl a potom mu řekl, že se nemusí bát. Sám přátelům vysvětlí, že už musel v rámci bezpečnosti odejít. A kdo by pochyboval nad slovy Brumbála? Harry tedy rezignoval a připravil se ke krbu.
"Sirius o tom ví?" zeptal se ještě Harry.
"Ano. Nebyl vůbec nadšený, ale nakonec se s tím smířil. Ale jak jsem slíbil Harry, hned po Štědrém dni se můžeš sbalit a strávit zbytek prázdnin u kmotra," řekl Brumbál.
"A kdo mě vyzvedne?" zajímal se Harry.
"Aha, jistě, zapomněl jsem," odpověděl ředitel, "nějaký člen Řádu, co říkáš na Remuse nebo Hagrida?"
Harry se usmál, "V pořádku."
Když Harry vstoupil i s batohem do krbu, podal mu Brumbál kovanou misku s letaxem a Harry si hrst nabral.
"Uvidíme se u Siriuse ke konci prázdnin," zavolal ještě Brumbál, když Harry mizel v zelených plamenech.
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
"Dobrý den, paní Figgová," pozdravil Harry.
"Harry, ráda tě vidím," řekla paní Figgová a přitom otřepávala jeho umouněný hábit.
"Nedáš si u mě čaj předtím, než půjdeš za svými opatrovníky?" nabídla mu Figgová a Harry hned souhlasil, udělal by cokoliv, aby oddálil vstup do toho domu naproti, kde prožil tolik špatných vzpomínek. A měl strach, že nebyly poslední.
Když už nevěděl, na co by se paní Figové zeptal, tušil, že už bude čas k odchodu.
"Měl bys asi jít Harry, aby o tebe neměli strach," potvrdila jeho obavy paní Figgová.
Harry pokýval hlavou a zvedl se. "Děkuji vám za čaj."
"Nemáš za co, chlapče," usmála se paní Figgová a vyprovodila Harryho ke dveřím.
"Veselé Vánoce paní Figgová," rozloučil se Harry a s povzdechem se vydal zazvonit na domovní dveře Dursleyových.
Když tak udělal, otevřel mu strýc Vernon, ani ho nepozdravil, na rozdíl od Harryho, ustoupil mu, aby mohl projít dovnitř a zabouchl za ním dveře.
"Jdi nahoru do pokoje a za pět minut ať si dole, rozumíš?" zavrčel Vernon.
"Ano, strýčku," odpověděl Harry hlasitě, věděl, že kdyby neřekl odpověď dost zřetelně, dostal by pár facek.
Za pět minut přesně byl dole v obýváku. V kuchyni stála teta Petunie a vyndávala z trouby čerstvě upečené cukroví. Vernon byl rozvalený na pohovce a koukal na televizi. Dudley se nejspíš poflakoval někde venku s kámošema.
"Chtěl si mě vidět?" zeptal se Harry a postavil se vedle Vernona.
"To chtěl," řekl Vernon a přitom ani neodtrhl oči od obrazovky.
Harry čekal, až strýc promluví, raději ho nedráždil.
"Můžeš tu bydlet pod podmínkou, že už se nebudeš stýkat s těmi úchyláky a kriminálníky," promluvil konečně Vernon, když na jeho oblíbeném kanále naskočily reklamy.
"Ale to já nemůžu, vždyť to víš, sám od sebe nemůžu opustit kouzelnický svět," namítl Harry.
"Nezmiňuj v mém domě cokoliv nenormálního!" zaburácel Vernon.
"A já ti zase říkám, že můžeš," pokračoval už klidnějším hlasem.
"To nejde, Brumbál to nedovolí, musím se vrátit do školy," zkusil to Harry.
"O to právě jde, do té, čemu ty říkáš, škola, se už nevrátíš, jasné? Zůstaneš tady, najdeš si práci a začneš sekat latinu!" Vernon byl ve tváři celý červený.
Harry se vyděsil ještě víc, "Je mi patnáct, nemůžu jen tak uprostřed studia všeho nechat."
"Budeš mi odporovat?!" Vernon zvyšoval hlas.
Harry si to nemohl nechat líbit, opustit Bradavice, vzdát se magie, přátel, Ginny?
Koutkem oka si všimnul, že Petunie se kamsi vytratila, nikdy nechtěla přihlížet sporům mezi Harrym a Vernonem, ale že by zasáhla? To ne. Nikdy.
"Tohle prostě neudělám," řekl klidně Harry a couvnul, když se Vernon náhle postavil.
"Co jsi to řekl?" vyjel Vernon.
"Bradavice jsou můj domov, můj pravý domov! Nikdy se všeho nevzdám, jen proto, že to chceš ty. Jsem kouzelník a tím i zůstanu. Navždycky!" Harry se rozkřičel taky, ale ve tváři byl bílý jako stěna.
"Uděláš, co jsem řekl!" zaburácel Vernon.
"Nebo co?" Harry nabral opět hrstku odvahy a v tu chvíli přilétla první facka, byla to taková rána, že Harry málem upadnul na zadek.
"Tohle ti nestačilo jako nápověda?" zeptal se Vernon zlostně.
Harry mu nedopřál tu radost, nedával najevo, že mu strýc způsobil nějakou bolest.
"Dobře. Mohl bych jít nahoru do pokoje a rozmyslet si to?" navrhnul Harry.
Vernonova reakce byla okamžitá,
"Nic rozmýšlet nepotřebuješ! Prostě přijmeš to, co ti nabízím nebo vypadni z tohoto domu, ihned!"
"Myslím, že na tohle ani nemusím odpovídat," řekl Harry naštvaně a otočil se k odchodu.
"Tak to ne! Budeš mi prokazovat úctu!" Vernon Harryho chytil za límec a otočil ho k sobě. Chytil ho kolem krku a svýma tlustýma rukama začal Harryho škrtit. Potom ho od sebe odstrčil takovou silou, že Harry narazil do stěny za sebou. Cítil přitom, jak mu křuplo v zádech.
Vernon se k němu zase blížil a Harry nevěděl, co má dělat. Kdyby stál proti Smrtijedovi, vytáhl by hůlku, ale tady? Co zmůže proti dvěstěkilovému mudlovi bez použití magie. Kdyby použil byť jen jediné kouzlo, vyloučili by ho, to už nechtěl nikdy opakovat. Jindy by mu to možná prošlo, ale v letošním roce? Když ho má Ministerstvo za blázna? To by neprošlo, ne, ani Brumbál by už mu nemohl pomoci.
Harry se pokusil utéct ven, ale Vernon byl rychlejší, chytil ho za vlasy a vrazil mu pěstí do břicha, praštil s ním o zem a tyčil se nad ním jak supějící bestie.
"Já z tebe to úchyláctví vymlátím!" zařval Vernon a Harry schytal kopanec do žeber. Nepočítal, kolikrát do něj Vernon kopnul, cítil jen hořkost a chuť mědi, která se mu rozlévala po jazyku.
Vernon ustoupil a hleděl na Harryho. "Už si změnil názor?"
Harry nemohl odpovědět, nechtěl, odplivnul krev na podlahu a zvedl oči k Vernonovi. Musel zabránit tomu, aby se k němu Vernon znovu dostal, s vypětím všech sil se vyškrábal do sedu a chystal se strýci odpovědět, ale strach nad ním zvítězil. Nemohl promluvit ani slovo, nechtěl být zase zbit, a aby nebyl, musel by lhát a to nemohl. Bradavice opustit nedokázal. Ani v této situaci, nebyl zbabělec. Tak silně si přál, aby se něco stalo, aby někdo přišel, zachránil ho....
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Snape vykročil ze sklepení na pozdní snídani, zasekl se u rozdělaných lektvarů. Alespoň nebude muset jíst s tolika studenty, ti už stejně šli na snídani co nejdříve, vždycky to tak je, v den odjezdu na Vánoční prázdniny jsou všichni ti malí hajzlíci natěšení, že ani nemůžou dospat.
Ve dveřích Velké síně si všimnul pár postávajících studentů, mezi nimi byla i Grangerová a Weasley, Potter s nimi nebyl, což bylo divné.
U učitelského stolu seděla ještě McGonagallová, Hagrid a Brumbál. Posadil se na své obvyklé místo, vedle Minervy a kývnutím všechny pozdravil.
"Dobré ráno, Severusi," uvítal ho Brumbál.
Snape si nabral na talíř a nalil si černou neslazenou kávu.
"Hagride neměl jste být už někde jinde?" zeptal se Snape, když si všiml, že Hagrid má ještě plný talíř.
"Von nakonec náš Harry musel jinam," odpověděl Hagrid. "A vostatní žáci vodjíždějí až za hodinu."
"Jinam? Vy jste Pottera nedoprovodil k Blackovi, jak bylo v plánu?" zeptal se se zamračením.
"Harry jel navštívit svoje příbuzné," vložil se do toho Brumbál.
"Zapomněl jsem ti to říct."
"Kam že to jel?" Snape se prudce postavil a ostatní na něj upřely pohledy.
"Proč se rozčilujete, Severusi?" nechápala McGonagallová.
Snape jí ignoroval a upřel pohled na ředitele. "Musíme ihned do Kvikálkova! Potter je v nebezpečí!"
Brumbál se po těchto slovech na nic neptal, otočil se k Hagridovi a McGonagallové. "Doprovoďte prosím studenty k vlaku."
Poté se v rychlosti přidal k Severusovi, na školní pozemky, aby se mohli přemístit.
Snape přitom šel nejrychleji, jak jen to šlo, už mohlo být pozdě, měl něco říct dříve, kdyby to Brumbál věděl, tohle by se vůbec nestalo. Co když už na Harryho stačil ten mudla vztáhnout svoje ohavné pracky? Neměl souhlasit s tak stupidním požadavkem! Jestli se mu něco stane, neodpustí si to. Co by tomu teď řekla jeho milovaná Lily? Měl ho chránit, kruci!
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Nikdo ale nepřicházel, Harry věděl, že nikdo nepřijde. Proč taky? Musí si pomoci sám, ale jak? Jeho přání dostat se pryč, zastavit Vernona a zničit tohle místo rostlo čím dál tím víc.
Vernon se přibližoval, rozčilený tím, že mu Harry neodpověděl, jako zuřící býk, více a více červenající se.
Vernonovi kroky Harrymu zněly v uších, jeho strach sílil, jeho přání běželo na plné obrátky. A pak se to stalo.
Zem se začala třást, Harry se zalekl a Vernon se zastavil.
"Co to sakra bylo?" zahřměl.
Pod jejich nohama se země opět dala do pohybu, směrem od Harryho k Vernonovi začala země tolik vibrovat, že se v plovoucí podlaze obýváku objevila tříštivá čára, zem začala pukat. Ze země během chvíle vyšlehly ohromné kořeny jakýchsi rostlin, mířily směrem k Vernonovi, jako kdyby mu chtěli ublížit.
Pak se jeden ze šlahounů rostliny omotal Vernonovi kolem krku a pomalu začal stahovat smyčku.
Následovaly další a další šlahouny a kořínky, které tak postupně omotaly Vernonovo celé tělo.
Harry se třásl a země pukala. Pukance se šířily z podlahy do stěn, ze stěn na střechu, hrozilo, že se obývák zřítí. Když opravdu spadlo několik střešních trámů, jeden silný kořen zamířil k Harrymu, ale místo toho, aby mu ublížil, jemně se omotal kolem něj, zvedl ho do výšky a opatrně postavil ven z místnosti.
Poslední co Harry spatřil, byly padající trámy, prach a uši trhající křik.
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
výborná kapitola