6. dubna 2009 v 23:29 | Rikisa
|
Jednou musel přijít konec....
A je to tu, moje prvotina je u konce a já jsem tak mohla věnovat několik svých myšlenek právě do tohoto příběhu. Na začátku se vyskytovalo chyb jak máku, ale každý musí nějak začít, takže tím se to vysvěluje. Děkuji všem, kteří Pravou rodinu četli až do konce a zachovali mi věrnost. Obzvlášť děkuji všem, kteří nezapomněli zanechat komentář a prozradit mi tak, co si myslí o příběhu a mých myšlenkách. Epilog proto věnuji všem, kteří tuto povídku mají rádi a jen doufám, že se vám bude líbit i poslední přídavek totoho dílka. Ještě jednou se s Nicolasem loučím a přeji vám krásné prožití epilogu.
::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Dnešní den byl pro Nicolase prozatím nejhezčí ze všech. Když vyšel z temného hradu, který sloužil pro školu čar a kouzel nezletilých kouzelníků, šťastně v ruce dřímal vysvědčení o řádném ukončení třetího ročníku školy a v těle se mu rozléval příjemný pocit uspokojení z toho co dokázal. Možná k tomu přispělo i sluníčko, které mu hřejivě hladilo tváře. Široce se usmál a došel k jezeru, kam se posadil na jeden z velkých kamenů, zavřel oči a nechal paprsky, aby ho hřály dál. Ve svém příjemném rozpoložení se ponořil do vzpomínek, do událostí, které se staly před několika týdny. Byl nesmírně šťastný, že to dopadlo právě takto a nemohl popřít příjemné teplo u srdce, když si uvědomil, že z velké části za to může právě on.
Bylo po válce a v celém kouzelnickém společenství zavládl mír, bylo to krásné období, nejkrásnější od doby, když malý Harry Potter porazil Temného pána.
Poté, co se Nicolas dozvěděl, že jeho otec zabil Brumbála, myslel si, že bude po všem, že se jeho otec i Arevakové konečně umoudří a přestanou s vzájemnou nenávistí, ale nestalo se tomu tak. Smrt Brumbála mu nebyla lhostejná, právě naopak, ze začátku svého otce nenáviděl za to, že opět zabil, ale když si uvědomoval všechny souvislosti, všechny hrozné věci, které dříve tak mírumilovný člověk dokázal, byl vlastně rád, že to tak dopadlo.
Nikdy se nedozvěděl podrobnosti boje, ke kterému došlo po jeho záchraně, ale William se nakonec slitoval a i přes zákaz jejich otce, mu ukázal některé vzpomínky v myslánce. Z nich se dozvěděl, že jeho otec v čele několika Smrtijedů útočil uvnitř Nicolasova vězení a společně likvidovali jednoho Arevaka za druhým. Když padl Brumbál, Voldemort přikázal ukončit boj a Smrtijedi se ihned přidali na jeho stranu, míříc hůlkami na pozůstalé Arevaky, z nichž většina byla členem Fénixova řádu. Zbylá hrstka nestačila zavolal posily, ale když viděla pád svého velitele, ani se o to nesnažila. Vzdali se, jednoduše se vzdali, několik z nich přísahalo pomstu, ale tomu se Voldemort jen chladně zasmál a následně se přemístil krbem do svého sídla, aby mohl řádně uvítat zpět svého syna.
Tyto vzpomínky od Williama však byly také trochu zkreslené, protože on sám s Voldemortem nebyl, když došlo k boji, byl se svým bratrem, aby mu zabránil vrátit se zpět a sám se tak boje účastnit nemohl. Měla to být tichá, nenápadná záchrana, ale ne všechno je tak jednoduché, jak si to naplánujeme. William pak získal informace od otce a téměř si musel vynutit podívat se na otcovy vzpomínky z boje, aby získal přehled o tom, co se uvnitř stalo. Nicolas bratrovi děkoval, že ho z toho nevynechal a zapřísahal se, že nic z toho otci neprozradí.
Něco z těch vzpomínek mu ale dodalo odvahu k něčemu o čem přemýšlel už dlouhou dobu a chystal se své myšlenky uskutečnit co nejdřív. Jeho otec měl několik příležitostí, vyvraždit zbytek Arevaků a zastánců strany dobra, ale neudělal to. Kdyby došlo k poslednímu boji, bez pochyby by vyhrál, na jeho straně po zradě Brumbála stálo víc lidí, než kdy dřív. Dokonce i několik kouzelníků a čarodějek z Fénixova řádu se přidalo k Nicolasově otci. Mezi nimi byla rodina Weasleyova a Remus Lupin, ti když viděli co touha po moci udělala s Brumbálem, chtěli být po boku Nicolase. Zvlášť po tom, když Brumbál Nicolase unesl.
Pán všeho zla byl překvapen, kolik lidí se díky Nicolasovi přidalo na jeho stranu, byl na syna hrdý, ale také byl na rozpacích. Věděl, že má silnou výhodu, pokud se účastní závěrečné bitvy, vyhrál by celou válku. Ale také věděl, jak moc by svého mladšího syna ranil, on byl a vždycky bude dobrý člověk, nesnesl by pomyšlení na to, kolik vražd jeho otec ještě spáchal. Už takhle si byl Voldemort vědom, kolik zla napáchal, ovšem uvědomoval si to už předtím, ale bez veškerých výčitek, to až Nicolas mu ukázal, že život není jen o boji a moci. Měl svého syna rád a nechtěl mu ublížit.
Nicolas přemýšlel dál. Kdyby jeho otec uzavřel příměří, nastal by mír, Arevakové by byli nuceni ustoupit, ale bez boje. Voldemort by tak ušetřil stovky životů, což by si Nicolas moc přál. Ukončit válku bez krveprolití znělo až moc lákavě, a tak se jednoho dne rozhodl s otcem načít rozhovor, který ho stál hodně odvahy. Na ten osudný den si pamatoval velmi dobře...
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Byl to týden, co byl zachráněn od Brumbála a dva dny poté, co mu William ukázal otcovy vzpomínky.
Zrovna se šel proletět, sám na zahradu, na novém koštěti, které dostal od otce. Kirsten byla s Victorií a Narcissou nakupovat výbavičku pro miminko a William se k nim po chvíli přemlouvání přidal. I když sám sobě namlouval, že jde jako ochranka, na nákupy se přece jenom těšil. Severus se Siriusem zařizovaly věci ve škole. A tak v sídle zbyl jen Voldemort a Nicolas, vyjma domácích skřítků, byli doma sami.
Což pro Nicolase představovalo ideální příležitost jít se svým přáním ven a promluvit si v klidu se svým tátou.
Voldemort seděl na zahradě a pozoroval Nicolase, který se k němu dolů po chvíli snesl. "Je skvělý, famfrpál bude ještě lepší než dřív," zazubil se Nicolas a když mu Voldemort úsměv oplatil, dodal: "Díky tati."
"Není zač, Nicolasi. Víš, že ti dám co chceš, pokud budeš šťastný," řekl Voldemort a Nick to vycítil jako výzvu. Zatvářil se tajemně, posadil se vedle otce, koště si položil na kolena a když od něj konečně odtrhl oči, podíval se na tátu, který ho pobaveně sledoval.
"Opravdu jsi se trefil, víš, že miluju létání," řekl Nick, položil koště do vzduchu a nechal ho levitovat před sebou.
"Myslel jsi to vážně?" zeptal se tiše Nicolas.
Voldemort se zájmem nadzvedl obočí, "Co konkrétně?"
"Myslím to, jak si řekl, že mi dáš všechno po čem budu šťastný," vysvětlil Nicolas a pozoroval otce, který chápavě pokýval hlavou.
"Aha, už vím o co ti jde. Jedná se o momentální situaci války, Nicolasi?" Voldemort se přiblížil víc k synovi a pevně mu pohlédl do očí.
Nicolas překvapeně zamrkal, nevěděl, že je tak průhledný. Ale asi nemohl utajit všechno, zvlášť ne před otcem. "Hm, ano."
"Už dlouho jsem s tebou chtěl o tomhle mluvit," začal trochu roztřeseně Nicolas. Zhluboka se nadechl a pokračoval: "Vím, že chceš tuhle válku vyhrát tati, ale nemohl bys prostě jen uzavřít příměří?"
Voldemort se zamračil, ale Nicolas mu nedal šanci odpovědět, pokračoval v obhajování svého nápadu. "Arevaků už není tolik, není přeci potřeba je všechny pozabíjet, vzdali by se sami, kdybys nabídl příměří. Jsou přeci zastánci čistého dobra, a když už nebudeš...hm zlý..tak by to mohli přijmout."
Na chvíli se odmlčel, když si jeho otec odkašlal, vypadal, že by syna rád přerušil, ale nechal ho mluvit. "Pokračuj prosím."
Nick se trochu zarazil, ale zase začal mluvit.
"Poslyš, vím, že je pro tebe tohle všechno důležité, jako být ten, koho se všichni bojí, ale ostatní tě mohou obdivovat i z jiných důvodů, není potřeba kvůli tomu zabíjet, jsi mocný kouzelník."
"Lichotíš mi, abych ti vyhověl, Nicolasi?" Voldemort poprvé přerušil synovu řeč a krátce se zasmál. "Jsi Zmijozel," řekl potom a odmlčel se.
Chvíli seděli mlčky, dokud Nicolas ticho nevydržel, nervózně sebou na lavičce škubl a podíval se otci do očí, "Takže, jak si se rozhodl?"
"Příměří nebude třeba," odpověděl Voldemort.
"Ale..." Nicolasovy protesty zarazil Voldemort dřív, než stačil Nicolas vůbec něco namítat.
"Nebude potřeba, protože Arevakové se vzdali," prozradil mu otec.
"Jak?" řekl jen Nicolas a v úžasu zíral na Voldemorta.
"Zrovna před hodinou za mnou byl jejich zástupce, vyslechl jsem ho, zatímco jsi si zkoušel své nové koště. Chtěl jsem to prozradit všem společně, ale ty to víš z rodiny jako první, i když pochybuji, že dnešní systém šíření zpráv nezpůsobí, že tvá matka i William se na nákupech dozví, jaká je situace," Voldemort se mírně usmál.
"Ale pořád nechápu proč se vzdali, tak najednou?" zeptal se Nicolas.
"Vlastně za to můžeš ty," odpověděl mu Voldemort, čímž Nicolase dokonale vykolejil. "Já? To nechápu."
"Hm, ano. Nějakým způsobem se Arevakové dozvěděli o tvé bílé auře," poznamenal Pán zla. Nicolas se poškrábal na hlavě, nad událostí, která se stala v ředitelně Siriuse, nepomyslel dlouho.
"Vědí tak, že ty se nikdy neobrátíš ke zlu a nevím co jim zavdalo příčinu věřit, že ani já tak neučiním, ale zkusili to. Doufali, že na mě budeš mít větší vliv než touha po moci, a tak se raději vzdali, než aby zbytek jejich přívrženců byl zabit," vysvětlil Voldemort.
"Aha, chápu, ale to jim stačilo?" chtěl vědět Nicolas.
Voldemort se usmál, "Také k jejich rozhodnutí přispělo to, že většina z jejich strany následovala tebe, jsi mocný kouzelník," zopakoval synova slova a pocuchal mu vlasy.
"Díky tomu, že si mi mohl vrátit mé schopnosti. Ale z velké části je to můj přirozený talent," Nicolas se vytáhl a Voldemort se musel zasmát.
"Takže teď už jsi šťastný?" zeptal se Voldemort. "Naprosto," zazubil se Nicolas a pevně otce objal. "Mám tě rád, tati."
"Také tě mám rád, můj synu," odvětil Voldemort a políbil syna na čelo.
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Nicolas byl šokem přiveden zpět do reality, když ho někdo zezadu popadl za ramena a hlasitě mu zakřičel do ucha.
"Draco! Tohle mi nikdy nedělej, chceš snad svýho kámoše vidět po infarktu?" ozval se naoko dotčeně Nicolas a vzápětí po Dracovi skočil a svalil ho do trávy. Draco to nečekal, takže bylo lehké dostat ho k zemi. "Jakejpak kámoš, jsme příbuzní," zasmál se Draco a postavil se, aby se mohl oprášit.
"Připraven na rodinnou sešlost?" zazubil se Draco a popohnal tak Nicolase, aby se zvedl ze země. "Jasně, to si nenechám ujít," odpověděl Nick a s úsměvem ukázal k hradní bráně. "A Sirius určitě taky ne, podívej se na něj."
Sirius, zářící štěstím, kráčel k nim. Byl oblečený v tmavě modrém společenském hábitu a usmíval se od ucha k uchu. "Tak co vy dva?" zeptal se, když došel k nim. Nečekal na odpověď a vytáhl hůlku. "Takhle chcete přivítat nového člena rodiny?" Sirius párkrát mávnul hůlkou a kluci byli oblečení ve společenských hábitech, upravení a čistí.
"Ale, vždyť už jsme byli u toho mrněte, když se narodilo. Takže jsme ho přivítali," vysvětlil Nicolas a musel se zasmát, prostě byl šťastný.
"Tohle je něco jiného, narození a přivítání do rodiny je úplně odlišné," podotkl Draco. "Ano, něco jako křtiny," přitakal Sirius a když Nicolas protočil oči, Sirius ho poplácal po rameni. "Připraveni?" zeptal se obou, a když oba přikývli, chytl je kolem ramen a společně se přemístili na pozemky Temného sídla, kde už byla přichystaná oslava přijetí nejnovějšího člena rodiny.
Uprostřed bílého altánu stála růžová kolébka, kolem které seděli rodiče novorozence a oba prarodiče. Další členové rodiny seděli opodál a když se Sirius s chlapci přesunuli na svá místa, mohlo se začít.
Jako první povstal Voldemort, pronesl pár obvyklých vět, poté přešel ke kolébce a vzal z ní týden starý uzlíček. Tak aspoň miminko vypadalo, když bylo zabalené v několika drahých přikrývkách.
Voldemort si vzal vnučku do náručí, jemně jí odhrnul černé vlásky a políbil jí na čelo. "Vítej do rodiny, Samantho Charlotte Raddleová," pronesl láskyplně a vložil Samanthu do náručí Victorie.
Po chvíli povstali rodiče dítěte a William přichystal publikum na to, že nyní určí Samanthina kmotra. William si vzal Samathu k sobě, přešel k Nicolasovi a Dracovi a po krátké pauze, vložil nemluvně překvapenému Nicolasovi do rukou. "J-Já?" zakoktal se Nick.
William kývnul hlavou a když se k němu připojila jeho žena, šťastně se na Nicolase usmál. "Chceme, aby si se stal jejím kmotrem. Přijímáš?"
"Samozřejmě! Díky, jsem rád. Budu na ní vždycky dávat pozor, můžete se spolehnout," vyhrkl Nicolas a jemně se svou kmotřenkou, zároveň neteří, začal pohupovat.
William si všiml Dracova smutného pohledu, tak se k němu sklonil a řekl: "Plánujeme Sam pořídit bratříčka," spiklenecky na něj mrkl a Draco se zasmál, "S tím počítám."
Nicolas si pak ještě dlouhou chvíli užíval pocit zodpovědnosti za to malé stvořeníčko, které chránil v rukou a celý den se usmíval na každého, kdo se před ním objevil.
Na jednu stranu bude muset Sam opatrovat, ale na druhou stranu už není nejmladším členem rodiny a nebudete snad jediný, kdo bude neustále tropit vylomeniny. Až Sam povyroste, naučí jí něco ze svého nadání, nadání, které ho sice několikrát dostalo do problémů, ale to by byl život potom moc jednoduchý.
Když ten den usínal ve své posteli, nemohl usnout, jak byl naplněn tolika emocemi. Když se mu ale konečně podařilo usnout s pohledem z okna na hvězdnou oblohu, zdál se mu ten nejkrásnější sen. Sen o tom, že konečně měl rodinu, kterou miloval.
Jo, tak ten konec se mi vážně moc líbil. Jenom je škoda, že tato povídka už skončila :0(
v každém případě: přeji ti (a hlavně si) mnoho dalších takových dobrých povídek v budoucnu :0)