28. října 2008 v 21:49 | Rikisa
|
Jak jsem slíbila - je tu kapitola! Hlásněte prosím v anketě, která se týká povídky Syn svého otce?. Díky. Tuto kapitolku věnují Ivískovi, která se nedočkavě ptala právě na tuto povídku. Pěkné čtení a děkuji za komentáře.
Harry se nebránil, když ho oba Smrtijedi dovedli do pokoje, nechal se posadit na postel a jen pozoroval jak si k němu stoupl Snape a kývl hlavou na Luciuse, že může jít. Lucius s kamenným výrazem opustil pokoj a vrátil se zpět na shromáždění.
"Pottere, jste v pořádku?" zeptal se Snape a čekal dokud k němu Harry nezvedl hlavu. "Musíte mi pomoct, nechci tu zůstat, já...prostě nemůžu, není to má rodina, nemůžu dělat to co on a on to jistě po mě bude chtít, to...to...já....neudělám to, prostě ne,..." Harrymu se třásl hlas, ale nepřestával se Snapeovi dívat do očí.
Na Snapeovi dosud kamenné tváři se objevil starostlivý či lítostivý výraz, který ovšem hned zamaskoval. "Nyní pro vás nemohu nic udělat, musíte to tu vydržet," odpověděl po chvíli Snape. Harry zalapal po dechu. "Vy mě tu jen tak necháte? Vždyť nejste jako oni, prosím pomožte mi," Harrymu bylo v tuto chvíli jedno, že musí prosit zrovna Snapea, zachvátila ho panika a musel se odsud dostat. "V tuto chvíli by to nebylo moudré," znovu odmítl Snape.
Co když ho Voldemort už nikdy nepustí zpátky do Bradavic? I když říkal, že ho nechá, může si to rozmyslet. Nechá ho také mučit nevinné lidi, bude v čele jeho věrných Smrtijedů? Ne, ne a ještě jednou ne, to se nemůže stát, takový on není. A Snape mu teď odmítá pomoci i když je na straně Brumbála. Tak co bude dělat? Nemůže tu zůstat, ale nemůže odejít. Bez pomoci nemůže...
"Pottere, vzpamatujte se!" Harry uslyšel jako zdálky profesorův hlas. Vzbudil se, když ho začaly po tvářích popleskávat prsty Snapeovy ruky. Harry se zhluboka nadechl a pomocí Snapea se posadil. "Co se mi to stalo?" ptal se Harry zmateně. "Zhroutil jste se," prostě mu oznámil Snape a zkoumavě si ho prohlížel.
Po chvíli mlčení se ozval jako první Snape: "Co je to s vámi?"
"Jak to myslíte?" nechápal Harry. "Nejste přeci takový slaboch, aby to s vámi seklo pokaždé, když se dozvíte něco znepokojivého," vysvětloval Snape s trochou trpkosti v hlase. Harry pokrčil rameny a odvrátil oči od Snapea.
Očima spočinul na své pravé ruce, pomalu vyhrnul rukáv a nevšímal si bolesti, kterou si tím způsobil. Jeho ruka byla plná velkých červených puchýřů, na některých místech byla spálená až do masa. "Nějak jsem na to zapomněl," Harry opět vyhledal očima Snapea, který ho nepřestal pozorovat. Snape se nadechl k odpovědi a Harry očekával něco jako "Jste tak neuvěřitelný blbec Pottere? Jak jste mohl zapomenout na něco tak naprosto zjevného!" Místo toho se však Snape zachoval úplně jinak, rychle poklekl k Harrymu, mávnul hůlkou a Merlin ví odkud si přivolal lahvičku Hojivého balzámu na popáleniny. Beze slova chytil Harryho ruku, když Harry syknul bolestí, Snape jen nazvedl obočí nad jedním okem a když Harry pokýval hlavou, začal mu na rány natírat mast.
Po chvíli puchýře začaly mizet a Harryho ruka byla díky Snapeově masti dokonale uzdravená. "Děkuji," řekl Harry tiše a přitáhl si ruku k sobě.
"Vidím, že svou moc stále nemáte pevně pod kontrolou," konstatoval Snape. "Tak to není," namítl Harry, ale když si Snape téměř odfrkl, dodal: "No dobře, neovládám jí tak dobře jak bych chtěl, ale jen když jsem nesoustředěný. S Voldemortem se mi ve cvičení mé moci celkem daří."
"Vím, že to pro vás není lehké, ale ať už se obáváte čehokoliv, Pán zla vám neublíží, jste jeho jediný vnuk," ozval se Snape po chvíli mlčení. "Vy moc často někoho neutěšujete, že?" Harry se zvedl, otočil se zády k profesorovi a došel k oknu, odkud si prohlížel rozlehlou zahradu. Snape si odkašlal a přiškrceně odpověděl: "Proč myslíte?"
"Moc vám to nejde," Harry se s úsměvem otočil zpět ke Snapeovi. "Propříště se pokusím vylepšit své schopnosti," řekl na to Snape, zkřížil ruce na prsou a předvedl jeden ze svých úšklebků. Harry by docela rád pokračoval v započaté konverzaci, ale zvuk otevíraných dveří mu přerušil jakékoliv plány. Harry i Snape se otočili ke dveřím a spatřili rozčileného Voldemorta, který rázně vstoupil do pokoje.
Harry rychle střelil po Snapeovi vyděšeným pohledem, příchod Pána zla mu vymazal z tváře jakýkoliv úsměv. I když věřil tomu co říkal Snape, stejně měl z Voldemorta pořád trochu strach.
"Můžeš jít," poručil Voldemort Snapeovi, který se mírně uklonil a s povzbudivým pohledem věnovaným Harrymu opustil místnost.
Když se za Snapem zavřely dveře, Voldemort se otočil ke svému vnukovi, jeho pohled změkl. "Nezlobím se na tebe," vysvětlil zatímco se snažil uklidnit. Harry pochopil. "Netrestej toho muže, on mě opravdu chtěl zadržet, ale já jsem potřeboval vědět co se děje."
"Nemyslím si, že jsi expert na to jak zacházet se Smrtijedy," zavrčel Voldemort. Pak ale jemnějším tónem dodal: "Promiň. Opravdu mě mrzí, že si to viděl."
"Opravdu?" Harry si nebyl jistý, jestli to Voldemort myslí vážně. "Ne tak docela," přiznal Voldemort. "Myslím si, že na mučení jsi ještě příliš mladý. Harry, ale lhal bych ti, kdybych řekl, že si nepřeji, abys jednoho dne stanul po mém boku."
Harrymu se vrátila všechna jeho předchozí panika, začal lapat po dechu a vyděšeně zíral na Voldemorta. "To nemůžeš myslet vážně," řekl Harry, který se snažil udržet svůj hlas v klidu. "Harry, proč myslíš, že tě vychovávali moji věrní? Proč jsem nedopustil, aby tě vychoval třeba Brumbál nebo tvůj kmotr?" Voldemort chytil svého vnuka za rameno, ale Harry se mu vytrhl. "Spíš nechápu jak si mohl dopustit, aby mámu s tátou zabili tvoji Smrtijedi!" zakřičel Harry, čímž získal od Voldemorta pohlavek. "Tohle už nikdy nechci slyšet!" zařval Voldemort. "Nemysli si, že mě smrt tvé matky mrzí, ale už jsem tomu nedokázal zabránit. Ani smrti tvého otce, po tvém únosu tě hledal, ale bohužel i jeho našli moji Smrtijedi. Nebyl jsem poněkud mezi živými, takže mi odpusť, že Smrtijedi mě neposlouchali, nemohl jsem je zachránit."
"To vykládej někomu jinému! Ty si nemusel žít celý život ve lži, mít rodinu, která tě vychovala jen proto, že musela. Nikdy jsem nepoznal své pravé rodiče a teď po čtrnácti letech zjistím kdo ty jsi doopravdy. Chceš po mě, abych tě měl rád a já tě přitom vůbec neznám. Odtrhl jsi mě od mého života, nemám tu žádné přátele, chybí mi Bradavice, copak to nechápeš?" ke konci svého projevu už Harry téměř brečel, hodil sebou na postel a snažil se uklidnit.
Voldemort k němu přešel a několik minut si ho prohlížel, na jeho tváři byl ještě stále znát otisk jeho ruky, pohled na Harryho červenou tvář ho vrátil do reality. "Harry," oslovil ho jemně a pokusil se chytit ho za ramena, k jeho radosti se mu tentokrát Harry nevyškubl.
"Ani nevíš jak moc bych chtěl vzít všechno zpátky, ale nejde to. Bohužel. Jak jsem slíbil, jednou ti povím jak to všechno bylo, co se stalo mezi tvojí matkou a mnou, proč si vyrůstal bez vlivu Brumbála a všech okolo, ale ne dnes, je ještě moc brzy. A Harry, přiznám se ti, že i vzpomínky bolí a já z nich mám strach." Voldemortův hlas zněl zcela jinak, příjemně, bezpečně, lidsky. Vůbec to k Voldemortovi nešlo, což ho dělalo ještě větším kouzelníkem, než ve skutečnosti byl.
Když Harry nic neodpovídal, Voldemort jemně chytil jeho bradu a donutil ho tak, aby se mu podíval do očí. "Nikdy ti neublížím Harry, mám tě rád bez ohledu na to co ty cítíš ke mně. Do Bradavic se vrátíš, to už jsem ti jednou řekl, jen potřebuji mít jistotu, že mě nezavrhneš ihned jak zmizíš za hradbami školy."
Harry pokýval hlavou a sledoval jak jeho dědeček míří ke dveřím. Když už stál ve dveřích, otočil se na Harryho a přísnějším hlasem dodal: "Po večeři tě čekám na další hodině cvičení tvé moci, se svým strážcem sis dovedl poradit skvěle, ale také sis tím ublížil sobě. To se propříště nesmí stát." S těmito slovy Voldemort opustil Harryho pokoj.
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Uběhlo deset dní a Harry plně dokázal ovládat svou moc. Jak Voldemort slíbil tak udělal, začal Harryho učit přemisťovat se pomocí ohňového víru, tak jak to uměl on sám. K Harryho velkému zklamání to však nebylo nic lehkého a zdálo se mu to ještě těžší než zkrocení moci, i přes poučování Voldemorta, který vykládal, že na přemisťování nic není.
"Tím, že se budeš vztekat ničemu nepomůžeš," napomínal ho Voldemort, když sebou Harry naštvaně třísknul do křesla a odmítal dál pokračovat. "Hm," odsekl Harry a prohlížel si plamínek ohně, který vesele plápolal na jeho dlani.
"Soustřeď se," napomenul ho znovu Voldemort a mávnutím ruky nechal oheň zmizet. "Fajn," Harry se zamračil, postavil se a přešel znovu k Voldemortovi. "Takže znovu," řekl a pokusil se přemístit na druhý konec místnosti, kam se zkoušel dostat za dnešek už po deváté. Voldemort kývnul hlavou a bedlivě sledoval Harryho pokusy.
Po chvíli Harry překvapením zakřičel, když celé jeho tělo zahalily plameny, bohužel se ale nikam nepřemístil. "Nečekané, i když musím říct, že je to pokrok," zhodnotil Voldemort a pokusil se Harryho "uhasit". Docílil však pouze toho, že jeho vnuk začal hořet ještě víc, plameny mu nechtěly ublížit, jenom se pokoušely být pomocníkem v zoufalé snaze naučit se přemisťování.
"Zkus to ty," poradil mu Pán zla a kousek ustoupil. Tentokrát to byl Voldemort, který vykřikl. Harry mu totiž právě zmizel před očima, ale když se rozhlédl po místnosti, jeho vnuk nikde nebyl. Vyběhl ven z místnosti a volal Harryho. Našel ho v horním poschodí, kde ležel rozpláclý na zemi. "Páni, tak to bylo něco. Co si to zopakovat?" usmál se, když mu Voldemort pomohl na nohy. "Mě to tak zábavné nepřišlo, kdyby v sídle nebyla zabudovaná ochrana, mohl si skončit kdoví kde. Jak se zdá, budeme na tom muset ještě zapracovat," zhodnotil nakonec Voldemort a poplácal Harryho po rameni.
"Pane! Můj pane!" Z dolních místností se začaly ozývat hlasité výkřiky, Voldemort neváhal ani vteřinu a seběhl dolů, následovaný Harrym. "Luciusi! Co to má znamenat?" zuřil Voldemort, když našel příchozího Smrtijeda.
"Bitva se hroutí, k ministerstvu se přidal Fénixův řád, potřebujeme vás," Lucius se mírně uklonil a čekal na reakci svého Mistra. "Dohodli jsme se, že mě budeš informovat prostřednictvím Znamení zla," řekl Voldemort s významným pohledem na Harryho. "Omlouvám se Mistře, ale na to nebyl čas. Objevil se tam Brumbál, pane," vysvětloval rychle Lucius, v bitvě byla drahá každá minuta.
"Jaká bitva?" zeptal se do toho Harry, který vůbec netušil co se děje. "Harry jdi do pokoje, není čas na vysvětlování. Já teď musím odejít," rozhodl Voldemort, mávnul rukou a v mžiku měl oblečený plášť do boje. Harry však stál a ani se nehnul. "Co jsem ti řekl?" ozval se roztěkaný Voldemort.
K překvapení obou mužů však Harry řekl něco neočekávaného: "Chci jít taky."
"Cože chceš? No to tedy rozhodně ne! Harry, nemám náladu to s tebou řešit, udělej co jsem řekl!" Vodlemort už začínal být rozčilený. "Jdu taky, svou moc ovládám dokonale, můžu pomoct," zaprosil Harry.
"Tohle dělám jenom proto, že ti to dlužím a opravdu nemám čas. Chytni se mě," nařídil Pán zla. "Ale pane,..."
"Ticho Luciusi! Vím co dělám," zarazil ho Pán zla a i s vnukem se přemístil přímo na bojiště.
"Severusi!" Voldemort přivolal jednoho ze svých nejvěrnějších a přistrčil k němu Harryho. "Dáš na něj pozor, jestli se mu něco stane, poneseš následky," poručil Voldemort a ztratil se v boji s cílem vyhledat Brumbála.
"U Merlina, Pottere vy jste se zbláznil. Co tady děláte?" Snape ho vzal stranou od boje. "Byla to šance, jak se dostat pryč," vysvětloval Harry nadšeně. "To jsem si mohl myslet," vesele se ušklíbl Snape, ale následně musel Harryho strhnout stranou, když k nim zamířil jeden zbloudilý paprsek. "Sirius!" Zvolal Harry a rozeběhl se k němu. Severus ho následoval a oba je bránil zaklínadly. "Harry?" Sirius nevěřil svým očím, rychle k němu přiběhl a pevně ho objal. "Jsi v pořádku?"
"Ano, ale chci se dostat pryč," odpověděl Harry. "Hned tě odvedu pryč, neboj se," slíbil Sirius. Harry se rozzářil. "Stýskalo se mi, po všech." "Nám se taky stýskalo, jsem moc rád, že jsi v pořádku," usmál se Sirius.
Severus se rozhlédl po bojišti a zjistil, že je z dálky pozoruje Voldemort. "Měli byste si pospíšit," pobídl je. "Profesore, on zjistí, že jste mi nezabránil odejít," Harry přešel blíž ke Snapeovi a sledoval ho zoufalým pohledem. "To nechte na mě," odvětil Snape. "Jděte, hned!" Snape si všiml Pána zla, který najednou zmizel ve víru ohně a postrčil Harryho k Siriusovi.
Než se ale oba stačili přemístit, před Harrym se objevil Voldemort a rozzuřeně si prohlížel skupinku před sebou. Harry se ho snažil obejít a dostat se ke kmotrovi, ale Voldemortova ruka ho zadržela. "Tak proto si byl tak dychtivý jít do bitvy, že?" Voldemort si zlověstně prohlížel Siriuse Blacka a Harryho si přitáhl blíž. "Chtěl bych se už vrátit, slíbil si to!" křičel Harry a pokoušel se dostat z jeho sevření. "Ne Harry, přestaň! Já své sliby držím, ale po tvé eskapádě budu muset některá svá rozhodnutí přehodnotit. Jdeme!" zavelel a otočil se k Severusovi. "Tohle si ještě vyřídíme," zavrčel, nařídil všem Smrtijedům ústup a přemístil se s Harrym pryč.
pěkný, i když jsem si musela přečíst předešlé kapitoly abych si trochu osvěžila paměť
ale jinak úžasný, chudák harry, snad mu voldemort nic moc neudělá.... a v anketě jsem dala druhou možnost, povídky o harry a severusovi (ne slash) čtu ráda, těším se co vymyslíš 