6. dubna 2008 v 13:59 | Rikisa
|
Doufám, že si novou kapitolku užijete. Prosím o vaše názory, díky. Mějte se krásně a užijte si zbytek neděle.
Lord Voldemort seděl na svém kamenném trůně a očekával příchod svých Smrtijedů. Jaké bylo jeho překvapení, když se místo jednoho z nejvěrnějších objevil jeho patron. Nejdříve se v něm vzedmula vlna vzteku, protože si myslel, že Snape posílá patrona kvůli tomu, že se opozdí nebo vůbec nepřijde, nesnášel hloupé výmluvy a už vůbec je nestrpěl. Když někdo z jeho podřízených přijde déle, byť jen o malou chvíli, tvrdě je trestá. Zamračil se na příchozího patrona a napjatě poslouchal, co mu bude sděleno. Krátká zpráva o tom, že jeho vnuk je zraněn, mu stačilo k tomu, aby se zbavil veškeré zloby, kterou před chvílí cítil a dovolil, aby jí nahradily obavy. Otočil se ke svým věrným, kteří nevěděli co se děje, protože vzkaz mohl slyšet pouze ten, komu byl určen. "Ruším schůzi, můžete jít!" zavelel chladně a odkráčel z místnosti. Smrtijedi byli velmi zaražení, někteří dokonce i naštvaní za to, že je jejich Mistr povolal a následně hned zrušil schůzi. Nechtěli ale dělat žádné problémy a tak se bez řečí přemístili zpět do svých domovů. Pán zla přešel ke krbu a ihned se spojil s Mistrem lektvarů. Moc rád by svého vnuka viděl, byl zvědavý jestli je podobný Lily. Měl o něj strach, potřebuje naučit ovládat své schopnosti a poznat rodinu, do které patří.
.......................................................................................................................................................
Harry pomalu otevřel oči a protáhl se. Rozhlédl se po místnosti a v tu chvíli strnul, Snape klečel na koberci před krbem a zíral do plamenů, nejen to, on s někým mluvil a když Snape dotyčného oslovil Můj pane, Harry si domyslel, že je to Lord Voldemort, kterého se všichni tak obávají. Zíral s otevřenou pusou do plamenů a nevěděl jestli má utéct nebo se někam rychle schovat nebo co se mu jevila jako nejlepší varianta, potichu se vytratit z místnosti a jít za Brumbálem, který bude muset zburcovat ministerstvo a bystrozory, protože na hradě je hlava Lorda Voldemorta.
Obával se, že to bude řediteli znít jistě dost šíleně, ale za pokus nic nedal, musí mu to vysvětlit. Tak tiše jak jen dokázal se vysoukal z postele a jakmile se jeho nohy dotkly podlahy, vstal a začal potichu našlapávat směrem ke dveřím. Snape, který byl k němu otočený zády si ničeho nevšiml, u druhé osoby ale tolik štěstí neměl. "Harry? Ty někam jdeš?" ozvalo se z krbu. Harry se zarazil v půlce kroku a zklamaně se otočil. Na to, že to byl Pán, čekal od něho úplně jiný hlas, spíše chladný, podivil se nad tím, jak ho oslovil, nejen že mu řekl jménem, ale taky nad tím, jak to řekl. Jakoby v něm na chvíli převládl vřelý cit či starostlivost. Harry na nic nečekal a obrátil se, teď už mnohem rychlejším krokem, zpátky ke dveřím.
"Severusi, zastav ho!" zvolal Pán zla. Tahle věta donutila Harryho ještě přidat a ujistit ho v přesvědčení, že dělá dobře, že bere nohy na ramena. Snape se prudce zvedl a jediným mávnutím hůlky zamknul Harryho jediný únikový východ. Harry teď přímo zíral s hrůzou na Severuse, byl přece na jejich straně, je to Brumbálův špeh. Hraje to snad proto, aby mu Voldemort uvěřil? Hrůza ho pojala podruhé, když se v zelených plamenech začalo objevovat kromě černokněžníkovy hlavy i celé jeho tělo, trvalo chvíli a Lord Voldemort stál v celé své kráse přímo vedle profesora lektvarů. "Co po mě chcete?" promluvil pevně Harry s očima upřenýma na Voldemortovi. "Chci tě poznat, Harry," odvětil Voldemort a rozešel se ke svému vnukovi. Harry naproti tomu začal couvat až narazil zády do zdi, už neměl kam utéct. "Ale já vás ne," odsekl klidně, i když se tak vůbec necítil. "Vidím, že kromě vycvičení tvých schopností potřebuješ i naučit jak se chovat, obzvlášť ke svému prarodiči," probodl ho pohledem.
Harry těkal z Voldemorta na Snapea, jakoby čekal, že někdo z nich řekne "Apríl", když ho však oba pozorovali s naprosto klidným pohledem, s touto možností se rozloučil. "J..Jak to myslíte?" vykoktal Harry. "Tvá matka, Lily Raddleová byla má dcera, tudíž pochopitelně, ty jsi můj jediný vnuk," odvětil konverzačním tónem jako kdyby se bavil jen tak o počasí. "To, to, to není pravda!" vysoukal ze sebe Harry a ještě víc se stáhl od Voldemorta, který k němu opět přišel o něco blíž. "Ale ano Harry, je, věř mi," odvětil klidně Pán zla. "To teda není, nevykládejte mi tu lži! Nechte mě jít!" vzbouřil se Harry a nenápadně se opět přibližoval ke dveřím. Harryho zorničky se rozšířily překvapením a strachem, když Lord Voldemort natáhl svou bledou ruku a dotkl se Harryho ramene. "Já ti neublížím," řekl milým hlasem. "Proč bych vám měl věřit?" odsekl nedůvěřivě Harry. "Nejste můj příbuzný a už vůbec ne dědeček! To zní přece šíleně!" začal hystericky Harry.
Voldemort naštvaně přimhouřil oči. "Proč myslíš, že tě nevychovával třeba tvůj kmotr nebo někdo z Brumbálovy strany? Nedopustil bych to! Musel jsem zařídit, aby o tebe bylo postaráno, kdyby se něco stalo tvým rodičům a já nebyl nablízku," vysvětlil mu Pán zla. "No dobře, řekněme, že by to mohla být pravda, ale proč jste tu? Co po mě chcete?" vzhlédl k němu Harry již s trochu pevnějším pohledem. "Už jsem ti to řekl, Harry. Chtěl jsem tě vidět a poznat tě. Chci se postarat o to, aby si měl všechno co potřebuješ, naučím tě ovládat tvé schopnosti a také jistá mocná účinná kouzla," v očích mu zasvítily dychtivé jiskřičky. "Já od vás nic nechci! Nepotřebuju se naučit ovládat své schopnosti, naučím se to sám," nesouhlasil Harry. "Opravdu?" optal se Voldemort a střelil letmým pohledem po profesorovi lektvarů. Ten jen stál opodál, se zkříženýma rukama na prsou a pozoroval scénu před sebou. "Podle toho co mi řekl Severus, své schopnosti neumíš tak dobře ovládat, abys je mohl držet pod kontrolou. Díky tvé nedbalosti si mohl být klidně mrtvý! Sám se své schopnosti jistě nenaučíš," ujistil ho Pán zla.
Harry na něj jen zíral a snažil se jeho ruku setřást z jeho ramen. Voldemort se nad tím jen zamračil a přišel k němu velmi těsně blízko. "Půjdeš se mnou domů," zašeptal. Tohle Harrymu stačilo, aby se dost vzpamatoval na to, aby mohl přistoupit k původnímu plánu, a to k útěku. Soustředil se na svou moc, tolik toužil, aby z jeho zápěstí opět vytryskl ohnivý plamen, který by mu teď pomohl zbavit se Voldemorta. Přivřel oči soustředěním, ale k jeho překvapení se žádný plamen neobjevil, objevilo se úplně něco jiného. Že by další věc, kterou se musím naučit? Napadlo Harryho, když se před ním objevil temně rudý štít, který odhodil Voldemorta na druhou stranu místnosti, k nohám Snapea. Štít měl přesně takovou barvu, jako oheň, měl i takovou sílu a Harry z něj cítil pro něj velké bezpečí, cítil, že ho dokáže ochránit. Snape se rychle sehnul ke svému Mistrovi, aby mu pomohl na nohy.
"Jste v pořádku, můj pane?" "Nepotřebuju tvou pomoc," odsekl Voldemort a odmítl nabízenou ruku. Vstal a naštvaně se rozešel ke svému vnukovi. Harry netušil, co Voldemort hodlá udělat a proto se raději snažil svůj štít udržet i nadále. K Harryho velkému překvapení, Voldemort štítem hladce proklouznul a stál teď znovu před ním. "Snad sis nemyslel, že tím nedokážu projít," řekl ostře a tvrdě Harryho popadl za ruku. Harryho štít v okamžiku zmizel a on se teď vyděšeně koukal na svého, ehm...dědečka? Voldemort ho stále držel a donutil ho, aby se s ním vydal zpět ke krbu. Harry zprvu neprotestoval, protože se bál, aby neskončil pod mučící kletbou, když se ale dostali až ke krbu, začal sebou zmítat a snažil se vymanit z Voldemortova sevření. Pán zla se na něj otočil a změřil si ho pohledem. Harry do něj začal bušit rukou, kterou měl volnou, ale Voldemort ho držel velmi pevně, neměl šanci se dostat z jeho dosahu. Pán zla si toho vůbec nevšímal, stál klidně a obrátil se ke Snapeovi. "Severusi, vyřiď Brumbálovi, že Harry bude teď u svého pravého dědy, vrátí se až uznám za vhodné," oznámil mu stroze.
"Ano, můj pane," Severus se mírně uklonil a sledoval jak Pán zla nabírá letaxový prášek. "Nemůžete mě donutit jít s vámi!" zakřičel Harry a kopnul do Voldemorta vší silou. "Přestaň!" rozkázal mu Voldemort a ani nehnul brvou nad bolestí, kterou mu způsobil jeho vnuk. "Opravdu si myslíš, že nemůžu Harry?" usmál se Pán zla a vtáhl Harryho násilím do zelených plamenů, které zazářily po tom, co do nich Voldemort vhodil zelený prášek. Severus celé dění sledoval s neurčitým výrazem, na jednu stranu Pottera někdy nesnášel, ale to co teď zažil, pro něj muselo být velmi těžké, bylo mu ho líto. Pokrčil rameny a vydal se do ředitelny vyřídit vzkaz Brumbálovi. .......................................................................................................................................................
"Pusťte mě!" bránil se Harry, když se dostali do domu Lorda Voldemorta. Pán zla ho pustil, protože věděl, že odsud nemůže tak snadno utéct, když je v jeho přítomnosti. "To jste neměl, nezůstanu tady!" zakřičel Harry a hnal se vší rychlostí k velkým tesaným dveřím. "Tak dost!" zaburácel Voldemort a rozčileně mávnul rukou, neznámé kouzlo Harryho dostalo na kolena. Jediný Voldemortův pohyb mu zabránil v útěku. "Jsem tvůj děda, takže mě budeš poslouchat!" Pán zla teď stál přímo nad ním. "Vstaň, ukážu ti tvůj pokoj," poručil mírněji Voldemort. Harry vstal, třásl se před tím člověkem, ale neodvažoval se ho nenásledovat, když otevřel dveře vedoucí ven z místnosti do ohromného domu.
Harry se zvědavě rozhlížel kolem, po cestě viděl spoustu cenných věcí a obrazů, kde byli zachyceni významní kouzelníci, včetně Salazara Zmijozela, jemuž patřil největší portrét v domě. Jeden obraz byl však ještě větší, než tento. Byli na něm tři lidé, jeden muž, který byl jistě Voldemort v mladším vydání a nejspíše jeho žena, třetí osobou byla malá holčička, asi ve věku 11 let, ihned ho napadlo, že to je jeho matka, Lily. Zastavil se a zvídavě obraz zkoumal. Voldemort si všimnul, že ho jeho vnuk už nenásleduje a tak se otočil za sebe, spatřil, že si Harry prohlíží obraz jeho rodiny. Vrátil se o pár kroků zpět a zezadu chytil Harryho za ramena. Harry sebou mírně cukl, ale nesnažil se vymanit z jeho dotyku.
"Ta žena, to byla tvoje babička, jmenovala se Charlotte, byla moc krásná. A tvá matka, byla jí velmi podobná, obě jsem moc miloval," promluvil jemně. "Co se stalo?" chtěl vědět Harry. "Co se stalo s vaší ženou? A proč moje maminka nežila u vás? Vy jste se nestýkali nebo proč? Jak je možné, že mi o vás nikdo neřekl?" Voldemort se mírně zamračil, nelíbilo se mu, že mu Harry stále vykal a nechtěl přiznat fakt, že je jeho vnukem. "Tvá babička zemřela pár let poté, když Lily utekla z domu," oznámil stroze Voldemort. "Cože? Ona utekla?" otočil se k němu Harry. Vlastně čemu se divím? Jestli musela snášet jeho výchovu, kdo by neutekl? Řekl si už jen pro sebe. V tu ránu mu přes tvář projela ostrá bolest, Voldemort mu vlepil prostou mudlovskou facku. "Tohle už nikdy nechci slyšet! Jestli nezlepšíš své chování, nebudeme spolu vycházet!" rozkřičel se na něj. "A mimochodem, musíš se naučit nitrobranu. O tvých dalších otázkách si promluvíme později," poznamenal suše. Harry na něj jenom hleděl s vyděšením v očích. On mi četl myšlenky! Parchant! "Co jsem ti říkal?!" probodl ho varovným pohledem. "Teď půjdeš se mnou do svého pokoje a žádné odmlouvání." "Ano, pane," Harry se přikrčil a vydal se za ním.
"Tak tohle je tvůj pokoj," oznámil Harrymu, když otevřel krásně lakované dřevěné dveře. "Odpočiň si," oslovil ohromeného Harryho Voldemort. "A Harry, říkej mi dědo nebo jak chceš, ale pro tebe nejsem žádný pán. Tykej mi," s těmito slovy Voldemort zmizel za dveřmi a nechal chlapce o samotě.
"Co tady sakra dělám?" zašeptal do ztichlého pokoje. Začal se rozhlížet po místnosti, která mu podle Voldemorta patřila. Jeho pokoj byl mnohem větší, než ten, který měl u svých adoptivních rodičů. Byl laděný do světle modré, jak stěny, tak i podlaha. Harry musel uznat, že byl opravdu krásný. Bylo tu všechno, co mohl potřebovat, byla tu velká, pohodlná postel s tmavě modrým povlečením. Že by věděl, že mám rád modrou? Jistě, museli mu to říct moji rodiče, napadlo ho. Dále tu byla velká knihovna a dvě skříně s oblečením, stůl, židle, skvěle vypadající křeslo ihned vedle velké lampy se stínidlem. Z pokoje vedly další dvoje dveře, jak Harry po chvíli zjistil, jedny vedly do krásné koupelny a druhé do prostorné skříně, kde bylo další oblečení a pár párů bot. Bylo to tu opravdu moc pěkné, ale po krátké úvaze se Harry rozhodl, že tu zůstat nemůže. Co když je to jen nějaký hloupý vtip? Nějaký trik Voldemorta jak dokončit to co začal? Nejdřív Smrtijedi zabili mé rodiče a ještě zbývám já. To si jako vážně myslí, že tu zůstanu? Jenom proto, že mi pohrozil? Co mi tak asi může udělat? Nemůžu tu zůstat, musím najít východ a to hned! S tímto rozhodnutím otevřel dveře a opatrně vykoukl ven.
"Potřebujete něco, pane?" zeptal se jeden ze dvou Smrtijedů, který stál u vchodu do jeho pokoje. Harry se nenamáhal s odpovědí a vztekle práskl dveřmi. Tak on ho nechává hlídat! Nevěří mu, to je jasné. Ani se mu nedivil, po tom co předvedl. Kdo by se ale nechal dobrovolně odtáhnout mužem, kterého vidí poprvé v životě? Navíc největším známým temným kouzelníkem? Jedině naprostý šílenec! Sklesle se posadil na postel, byl hrozně unavený a tak se natáhl na záda, postel byla velmi pohodlná a na něj toho bylo pro dnešek až příliš, vyčerpaně zavřel oči a po chvíli usnul jako mimino. .........................................................................................................................................................
"Tohle se nemělo stát," Brumbál schoval hlavu do dlaní. "Potter se bránil, ale neměl šanci," oznámil mu Snape. "Byl by schopný mu ublížit?" zeptal se starostlivě Brumbál. "Určitě ne. Tedy, pokud ho něčím nenaštve, potom by ho určitě potrestal, ale svého jediného vnuka by neohrozil, pokud se ptáte na tohle," odvětil Snape. "Jistě Severusi, tomu věřím. Ale znáš přece Harryho, že ano? Nesmíří se s tím tak snadno a navíc s jeho sklonem občas porušovat školní řád,...jeho smysl pro pravidla zrovna není ten nejlepší. Voldemort na jeho chování nebude připravený," poznamenal ztrápený ředitel.
"Ano, Potter má svou hlavu, ale to Pán zla také. Jsou si velmi podobní, i když to Potter nechce vidět. Jsem si jistý, že mu Pán zla neublíží natolik, aby byl ohrožený na životě," ujistil ho Snape. "Doufejme," vzdychl Brumbál.
"Řediteli, smím se na něco zeptat?"
"Ano?"
"Když mi Voldemort sděloval zprávu, kterou jsem vám vyřídil, dost zdůraznil to, že Potter bude žít u svého pravého dědečka. Jak to myslel pravého? Má snad Potter další příbuzné, o kterých neví nebo to myslel jinak?" zajímalo Snapea. "O jistě, tohle si určitě nemohl odpustit," poznamenal Brumbál, podíval se na profesora lektvarů svýma pomněnkovýma očima a pokračoval. "Harry už žádné příbuzné, kromě Voldemorta nemá, s tímhle to nemá co dělat. Mám Harryho moc rád, oblíbil jsem si ho. Znal jsem jeho rodiče velmi dobře, obzvlášť Jamese, byl jako můj syn, vlastně ano, byl to opravdu můj syn, i když nevlastní," Brumbál se odmlčel, protože byl přerušený vykolejeným Mistrem lektvarů. "Co tím myslíte? Jak nevlastní syn?" vyhrkl Snape a prohlížel si Brumbála pohledem, který značil jisté pochybnosti o ředitelově duševním stavu.
Aaaa, už je u Voldemorta:)) Jsem zvědavá na děj další kapitolky:))))))