close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

11. kapitola Jako vejce vejci část I.

21. března 2008 v 22:30 | Rikisa |  HP Život nelze naplánovat
Ahojky, s radostí představuji novou kapitolku. Podle ankety jste chtěli přidat k ŽNN, tak tady jí máte. Je dlouhá, tak doufám, že si jí užijete jako já při psaní:-)). Limit je 31, bonus za délku:-)

"Proč to musíme dělat zrovna na dívčích záchodech?" ušklíbl se Harry. Byl opřený zády o stěnu umyvadel a pozoroval Vicky, která seděla na zemi a vařila lektvar. "Víš přece, že sem nikdo nechodí, takže nás tu nikdo nemůže chytit," odvětila Victoria a přisypala do lektvaru jakýsi neidentifikovatelný načervenalý prášek.
"Podej mi tři dračí spáry, mám je v tašce," řekla Vicky. Její školní taška byla položená vedle Harryho, který jí otevřel a začal se v ní přehrabovat. "To je tohle nebo tohle?" držel v ruce dva balíčky čehosi, obě z toho vypadalo dost odporně na to, aby to byly zvířecí spáry. Vicky se k němu otočila a protočila oči. "Ty nerozeznáš dračí a hipogryfovy spáry?"
"No promiň, ale..." Harry zůstal na Vicky zírat s otevřenou pusou, právě mu totiž z ruky vylétl potřebný balíček, doplachtil vzduchem až do nastavené dlaně Victorii, která celou dobu sáček pozorovala očima. Vicky se musela smát, když spatřila výraz v Harryho obličeji.
"Co-co-to bylo?" vykoktal ze sebe Harry překvapeně. "No, to je telekineze, umím to asi od sedmi let, rodinná moc po mamince," vysvětlila Vicky. "Ehm, jasně," poznamenal Harry, protože stejně nevěděl o co jde. "Pohybování předmětů pomocí mysli," dodala Victoria na vysvětlenou. "Ty jo, tak to je něco," hvízdl Harry a přisedl si těsněji k Victorii. "A můžu někde vypátrat, jestli mám taky nějakou moc? To by mě zajímalo, jestli mám nějakou tu rodinnou moc jak si říkala. Totiž, jednou když jsem byl sám na naší zahradě, mluvil jsem s jedním hadem," pokrčil rameny Harry a zadíval se Vicky do očí.
"Ty máš hadí jazyk?" podivila se překvapivě hlasitě Vicky. "Co je?" vyděsil se Harry, když si všiml jejího znepokojení. "Ty opravdu patříš do Zmijozelu, Harry. Totiž, jediný rod, který mluví hadím jazykem je velmi známý, členové tohoto rodu jsou potomkem Salazara Zmijozela," vysvětlila Vicky a ještě víc se zachmuřila. "Děje se něco?" podíval se na ní starostlivě Harry. "Jestliže jsi z tohoto rodu, tak to musíme být příbuzní," řekla a zaujatě Harryho pozorovala. "Cože? Jak to myslíš? Vždyť v naší rodině nebyl žádný Zmijozel, natož sám Salazar," zakroutil hlavou.
"A jak se vlastně jmenuje ten rod?" chtěl vědět.
"Raddle," odpověděla prostě Vicky a pro změnu se zaměřila na Harryho jizvu. "Co?" sáhl si na jizvu Harry, jméno Raddle mu nic neříkalo, ale všiml si, že Vicky pozoruje jeho jizvu. "Nemůže to souviset s tou tvou jizvou? Třeba je v ní nějaké kouzlo nebo tak," přemýšlela Vicky a nespouštěla z Harryho oči. "Hele, ne že by mě to nějak moc vadilo, ale mohla bys na mě přestat tak zírat?" ozval se po chvíli mlčení Harry. "Cože? Jo, promiň," Vicky se začervenala a chopila se další přísady do lektvaru. "Můžeme se podívat v knihovně a pokusit se najít nějaké podrobnosti o tvé rodině, jestliže v tvé rodině byl nějaký Zmijozel, najdeme ho," uzavřela téma Vicky.
"Tak dobře. Jak to vypadá s tím lektvarem?"
"Výborně, za čtvrt hodiny bude hotový," usmála se. "Super, těším se až ho vyzkoušíme," zazubil se.
Po čtvrt hodině odcházeli z umývárny, každý s jednou lahvičkou lektvaru v kapse.
Byl čas oběda a ve Velké síni byli přítomni všichni učitelé a studenti. Harry a Vicky se po sobě neustále pobaveně dívali a koutkem oka pozorovali učitelský stůl. "Kdy už?" zeptala se Vicky. "Asi pět minut," mrknul se na své hodinky Harry a pohlédl k obědvajícím profesorům. Asi po šesti minutách jemně šťouchl do Victorie. "Už to začalo," řekl a musel si zakrýt pusu, aby nevyprskl smíchy. To ale dlouho nevydržel, ruku pustil a rozesmál se naplno, protože většina studentů se smála také.
Ti studenti, kteří nevěděli co se děje, pohlédli k učitelskému stolu, kam většina z ostatních ukazovala. V tu ránu se celá síň válela v ohlušujícím smíchu. Všichni profesoři včetně ředitele se jim měnili před očima. Vlasy, oblečení a barva kůže se jim měnila na sytě růžovou, která rázem zaplnila celý učitelský stůl. Harry a Vicky si nenápadně plácli. "Tak to se povedlo!"
Jejich gesto však neuniklo ostražitým černým očím, profesor Snape se prudce postavil a zamířil ke Zmijozelským. Když se zvedl, někteří studenti už smíchy brečeli a sotva se drželi na nohou, někteří dokonce spadli z dřevěných lavic, které patřily ke kolejním stolům. Snape měl obarvený svůj obvyklý na zem dlouhý černý hábit, jeho mastné dlouhé vlasy teď měly barvu jako dětská žvýkačka a celá jeho pleť také začínala nabírat růžovou barvu.
Lily, která jedla společně s učiteli, byla také celá v růžovém, ale namísto profesorů, kteří si připadali velice trapně, ona si to celkem užívala, připadalo jí to jako ohromná legrace. Vyměnila si pobavený pohled s profesorem Brumbálem a pozorovala, jak Severus kráčí ke svým studentům, což jí rozesmálo ještě víc.
"Vy dva! Okamžitě se mnou!" popadl oba zezadu za hábity a vytáhl je ven z místnosti. Harryho i Vicky smích okamžitě přešel, i když po sobě neustále házeli pobavené pohledy, zatímco je Snape táhl k sobě do kabinetu. "Tady na mě počkáte, nehnete se odsud!" zahřměl Snape, odhrnul si sytě růžové vlasy z čela, rozzuřeně popadl několik lahviček neutralizujícího lektvaru a zmizel s hlasitým bouchnutím dveří. Harry slyšel, jak zámek na dveřích hlasitě cvaknul, Snape je tu zamknul, aby mu nikam neutekli.
"Asi máme průser," pokrčil rameny Harry a sednul si vedle Vicky, která se uvelebila na pohodlné černé pohovce. Victoria vyprskla smíchy. "Ty jo, takhle jsem tátu ještě neviděla, to bylo hustý," dostala ze sebe mezi vzlyky smíchu. Harry se k ní přidal. Po chvíli jim začaly téct slzy smíchu, když si vybavili všechny obličeje svých profesorů. "To byl skvělej nápad, jsem rád, že jsme ho realizovali," zasmál se Harry. "To musíme zopakovat," přitakala Vicky. "Pokud teda přežijeme trest od táty, smích nás určitě přejde," poznamenala.
Smích je opravdu přešel, když se po dvaceti minutách zlověstně otevřely dveře a v nich stál naprosto vytočený Snape. Posledních dvacet minut strávil se svými kolegy, kterým podal neutralizační lektvar, aby nabyli své původní barvy a sám si zavdal jednu lahvičku. Viditelně si oddychl, když z něj barva slezla, připadal si jak idiot.
"Jak jste mohli něco takového provést?!" zabouchl za sebou Snape dveře a přešel k nim. Harry se trochu přikrčil, ale Vicky se zatvářila bojovně. "Normálně, udělali jsme lektvar a pak jsme ho nalili do..."
"Victorie!" okřikl jí Snape. "Nezajímá mě, jak jste to udělali, ale proč a že jste si to vůbec troufli!" Při jeho slovech se přikrčila i Victoria, její otec na ní takhle ještě nikdy nekřičel. "Co jste tím sledovali? Je vám samozřejmě jasné, že dostanete školní trest. A ne ledajaký, budete ho mít se mnou a podle toho jak se budete chovat, rozhodnu jak dlouho ho budete mít," rozhodl naštvaný Snape a obrátil se na Victorii.
"Nemůžu uvěřit, že jsi se zachovala tak hloupě, takhle mě zesměšnit před celou školou. A ty," obrátil se na Harryho, bez ohledu na to, že mu tykal, byl tak rozčilený, že mu to bylo jedno. "Kdybych byl tvůj otec, tak tě přetrhnu."
"Jděte mi z očí, dnes v sedm hodin se hlaste u mě. A přesně!" přikázal jim Snape a ukázal ke dveřím kabinetu. Harry a Vicky se nenechali pobízet a doslova vyběhli ven. "Ježiš, to bylo hrozný," zhodnotil Snapeovo kázání Harry, když doběhli do společenské místnosti. "To tedy ano," přitakala Vicky. "Jsem zvědavá, jestli večer bude pořád tak naštvaný, jestli ano, tak by nás mohl při tom školním trestu rozčtvrtit," poznamenala Vicky. Harry se zasmál, ale když si všiml, že to Vicky myslí vážně, zarazil se a nasadil vážnou tvář.
"Pojď, radši půjdeme nebo nás McGonagallová zabije, no zabije nás asi stejně, i kdyby jsme nepřišli pozdě," řekl Harry a zvedl se k odchodu. Vicky popadla školní tašku a vyrazila za Harrym. Když dorazili do učebny přeměňování, McGonagallová opravdu neměla dobrou náladu, nebyla z těch, kteří by si z žertíků namířených na její osobu, nedělali těžkou hlavu.
V hodině neprobírali nic nového, ale opakovali kouzla, které stačili probrat od začátku roku. Harry i Vicky všechny kouzla hravě zvládli, čímž si od profesorky McGonagallová vysloužili každý po deseti bodech, ač se zdálo, že to profesorka dělá vůči svému přesvědčení, přece jenom měla slabost pro nadané žáky. To, co ti dva provedli jim sice neodpustila, ale její rozčilení už se zmírnilo.
Po Přeměňování následovaly Kouzelné formule a po nich měli hodinu létání na košťatech. Když se najedli, stihli to právě tak včas, aby dorazili na sedmou hodinu přesně do kabinetu profesora Snapea.
Když Snape otvíral dveře, právě na vysokých kamenných hodinách odbíjelo sedm hodin. Snape se jen zmohl na to, že ohrnul ret a přeměřil si je pohledem, pak beze slova odstoupil od dveří a pokynul jim, aby šli dovnitř. "Takže co bude, tati?" zeptala se otráveně Vicky. "Victorie, domluvili jsme se, že ve škole mě budeš oslovovat pane profesore. I když není vyučování, tak to dodržuj, prosím," řekl Snape, ale jeho hlas nenaznačoval známky chladu nebo zloby.
"Jó, promiň já zapomněla," protočila oči směrem na Harryho, který se potichu zachichotal. Snape dělal, že to neslyšel a raději přešel k jejich trestu. "Takže, co se týče vašeho trestu, půjdete se mnou do Zapovězeného lesa. Potřebuji některé vzácné byliny, které tam rostou a jejichž zásoby mi pomalu docházejí," vyřkl Snape jejich trest. Byliny, které měl na mysli, rostli hned na začátku lesa, rozhodně by neohrozil život své dcery a studenta tím, že by je vzal do nejtemnějších hlubin lesa, kde to bylo velmi nebezpečné a žila tam nejnebezpečnější zvířata a vlkodlaci.
"Jdeme," zavelel Snape, otevřel dveře kabinetu a vedl provinilce hradem ven na školní pozemky. "Pottere, co to děláte?" štěkl Snape, když se na ně otočil, aby zkontroloval, jestli ho stále následují, protože šli podezřele potichu. Harry si právě vytáhl hůlku a držel jí tak, aby jí v případě náhlého nebezpečí mohl ihned použít. "Držím hůlku, pane," odvětil Harry. Victoria vedle něj vyprskla smíchy.
"To vidím," odsekl Snape a zpražil Vicky přísným pohledem. "Ty jo, tati, kdybych tě neznala, tak bych se tě bála," přikrčila se naoko Vicky. "Victorie! Radši pojďte, než vás zakleju," otočil se Snape směrem k lesu s úsměvem na rtech. Po kom to má? Zakroutil hlavou a vyndal si hůlku, kterou stále svíral v kapse hábitu, protože právě vešli do Zapovězeného lesa.
"Tak dobrá, seberete mi tyto rostliny: Camellia simencis a Eleu terokok. Najdete je tady na pokraji lesa, takže se nikam nevzdalujte," otočil se k nim Severus. Oba pokývali hlavou, ale Harry vypadal jaksi zaraženě. "Máte problém, Pottere?" zpražil ho Snape ledovým pohledem. "Hm, já nevím jak ty byliny vypadají," odpověděl nejistě a okamžitě se začínal zajímat o hlinitou půdu pod sebou. Jak mám sakra vědět o nějakých blbých bylinách, který navíc znějí jak z jiného světa? Každej normální člověk by to taky nevěděl.
Vicky vedle něj vypadala jako by pro ní tahle cizí hatmatilka byla normální mluvou a už už se chtěla vydat hledat ty správné byliny, když se ozval Harryho "malý" problém.
Snape protočil oči a máchnul hůlkou, v jeho ruce se objevily dvě fotografie. "Zapomněl jsem, že vy a lektvary si nerozumíte," podal mu Snape právě vyčarované fotografie. "Fajn," hlesl Harry, krátce pohlédl na fotografie, otočil se směrem do lesa s rozsvícenou hůlkou a beze slova šel hledat byliny. Snapeovo obočí vyletělo překvapením vzhůru. Čekal nějaké protesty a podobně, ale nic nepřišlo. Potter, jeho otec by to jistě tak v klidu nevzal. Nechal to být a sám šel pátrat po svých přísadách do lektvarů, ale jen tak daleko, aby měl dohled nad oběma provinilci.
Za okamžik ho však zaujala jedna bylina, která zde růst neměla, jmenovala se Arwen scail a byla velmi vzácná. "No páni," žasnul nahlas Snape a s posvátnou úctou se k rostlině sklonil. Tohle byla chvíle, kdy přestal vnímat svoje okolí.
Victorie a Harry se rozdělili, aby byliny našli rychleji. Vicky našla jednu z bylin hned po krátké chvíli na okraji lesa, těsně u Hagridovy hájenky, otočila se směrem, kde měl být Harry, aby na něj zavolala, že je našla, ale Harry nebyl nikde v dosahu. Zatřepala hlavou a sehnula se k bylinám, aby jich pár natrhala. Zřejmě je hledá na druhé straně, usoudila a nelámala si s tím hlavu.
Harry procházel po okraji temného lesa a svítil si pod nohy ze dvou důvodů, za prvé, aby našel požadované rostliny a za druhé, aby se nezabil o záludné kořeny stromů. "To je ale debilotina, toulám se tu jako nějaká bába kořenářka," postěžoval si Harry a rozhlížel se dál po zemi. "A hele, tady tě máme," hlesl a kouknul na jednu z fotografií, kterou mu dal Snape. Na tváři se mu mihl úlevný úsměv, že už nemusí běhat po lese, alespoň jednu bylinu má. Zamířil k ní. "Kurva!" zanadával si nahlas, když zakopl o kořen, který přehlédnul. Když spadnul, odřel si koleno. "To snad ne! To byl ale blbej nápad, proč nám nedal nějakej obyčejnej trest jako čištění kotlíků nebo tak?" brblal si pro sebe Harry a vůbec mu nevadilo, že si povídá sám se sebou. Zvedl se a trochu se oprášil, na svoje koleno se nepodíval, bolelo jako čert a to mu stačilo.
Přes bolest se sehnul k zemi a začal trhat byliny. Z jeho činnosti ho vytrhlo hlasité zavití, které znělo podezřele blízko. Hbitě se otočil, ale žádné zvíře nezahlédl, úplněk nebyl, takže vlkodlaci tu být nemohli. Rozhlédl se po lese a zjistil, že se dostal hlouběji do lesa, čímž ztratil kontakt s ostatními. Když se zavití ozvalo podruhé, raději se zvedl a dal se na cestu zpět ke kraji lesa. Zavití se ozvalo potřetí a s ním i hlasité vrčení, vrčení bylo tak hlasité, že to znělo tak jako kdyby zvíře stálo přímo za ním.
A taky že ano, když se Harry nejistě otočil, spatřil asi tři metry od sebe divokého vlka, který na něj cenil krvavé zuby. Fuj, asi si před chvílí dal malou svačinku. No a za chvíli si dá i zákusek, proběhlo mu bleskově hlavou, zvíře se ani nehnulo a ani on se neměl k pohybu. Stál jako přikovaný, netroufl si pohnout, aby zvíře nerozčílil. Opatrně pozvedl hůlku k útoku, vlk ještě více děsivě vycenil zuby a zavrčel. Harry se lekl a zavrávoral, ustoupil o krok do zadu až pod ním křupla spadlá větvička. To byl pro zvíře signál k útoku, rozeběhl se proti zkoprnělému Harrymu, který ani nedutal.
Snape si právě uklidil ulovený poklad do malého váčku určeného pro rostliny do lektvarů, když se lesem ozvalo vytí. Rozhlédl se po lese, ale Vicky ani Harry nebyli na dohled. "Sakra," zaklel a vydal se je rychle najít. "Au, sakra, kdo to..." nadávala Vicky, když do někoho vrazila. "To jsem já. Jsi v pořádku?" zeptal se Snape a posvítil si na svou dceru hůlkou, aby se ujistil, že jí nic není. Victoria kývla a také rozsvítila svou hůlku. "Kde je Harry?" zeptala se.
Snape otevřel ústa k odpovědi, když se lesem ozval vyděšený výkřik. "Jasně jsem říkal, že se nemáte vzdalovat!" zabručel Snape a okamžitě vyrazil směrem odkud výkřik přicházel. Nechtěl si to přiznat, ale o Harryho se obával, přinejmenším měl za něj zodpovědnost, byl to jeho student, ale také dobrý kamarád jeho dcery a také syn Lily...
Harry se snažil pohnout dolními končetinami, ale nezmohl se ani na krok. Když už zvíře bylo nebezpečně blízko, vzpamatoval se a ruku, ve které svíral hůlku natáhl pohotově před sebe. "Mdloby na tebe!" zakřičel z plna hrdla. Účinek se dostavil ihned, jenomže zvíře bylo už moc blízko a tak se omráčené svalilo obrovskou silou na Harryho. Vlk, který měl stále vyceněné zuby, škrábnul Harryho do ramene, jeho zuby se mu zaryly do masa a zabarvily se tak jeho krví. Harry bolestí vykřikl a snažil se ze sebe zvíře sundat. "Slez ty chlupatá potvoro!" soptil Harry a snažil se vymanit z pod omráčeného vlka.
"Pottere!"
"Harry!" uslyšel od někud z dálky. "Tady jsem!" zavolal na zpět a čekal na přicházející pomoc. Zvíře bylo těžké a Harry měl obavy, aby ho za chvíli nepřipravilo o zbývající kyslík.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ivi Ivi | 21. března 2008 v 22:34 | Reagovat

jedno harrymu zustalo-delat prusery...

ale ohromujici je snape a jeho vlasy....sqvela kapitolka a tesim se na dalsi!!!

2 erian erian | 22. března 2008 v 9:23 | Reagovat

zajímavá kapitola, tak jsme se konečně dočkali toho žertíiku, paráda, zajímá mě jestli bude Snape na Harryho nadávat nebo se bude starat :-) že by oboje

3 Abigail Abigail | 22. března 2008 v 9:47 | Reagovat

Tak nakonec píši koment aji sem:D Tohle jsem četla už včera v noci, ale byla jsem tak unavená, že jsem si ty 2 další části nechala na ráno :) a byly super. moc díky. chtěla bych toho zvládat tolik co ty :) jenže já se vždy zaseknu na povídkách a čas u nich plyne tak rychle...:DD

4 nency nency | 22. března 2008 v 12:15 | Reagovat

krásné těším se na další tuhle povídku zbožnuji:-D

5 Eržika Eržika | 22. března 2008 v 21:13 | Reagovat

=D =D =D  Sevík celý v růžovém =D =D =D Tak to se povedlo!!!

Je to super!!!

6 Inies Inies | 23. března 2008 v 9:26 | Reagovat

doufám, že se Harrymu nic nestalo. Kaitloka se mi líbila, uvidíme, jaká bude další a  ta poslední část kapitoly... Promiň, že komentáře budou krátk=, ale nemám zrovna dobrou náladu

7 AnnaRakouska AnnaRakouska | E-mail | 23. března 2008 v 23:22 | Reagovat

Super. Měli hezkej nápad s tím lektvarem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama