close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Sophiina volba - kniha na přání

15. února 2008 v 13:42 | rikisa
Milá Katie, reaguji na tvoje přání v čtenářském klubu - kniha na přání. Moc ti děkuji, že si se ozvala. Dávám sem první knihu, o kterou jsi žádala. Snad se bude tato i další líbit.

Můj názor na tuto knihu: je to velice zajímavý příběh, ale také hodně smutný, plný úvah a zajímavostí. Velice mě šokoval příběh Sophie, která se musela rozhodnout, které z jejích dětí půjde na smrt. Jelikož jsem četla jen tento úryvek a knihu jen prolistovala, určitě se toto dílo chystám dočíst. Pro ty, kdo neví o čem je řeč, dávám sem "recenzi" na knihu. Zdroj: na vlnách literatury.

William Styron

Sophiina volba
Sophiina volba je příběhem, který nás zavádí svým dějem do II. světové války. Prostřednictvím Sophie se stáváme svědky hrůz, které páchali nacisté na židech a dalších náboženských skupinách. Nicméně jejich vraždění sahalo ještě dál, a tak v koncentračních táborech umírá každý, kdo je i sebeméně režimu nepohodlný. Právě pro tuto realičnost je Sophiina volba přijímána jako dílo různě. Avšak tato knížka není "koncentračním deníkem", jak by se z těchto slov mohlo zdát. Děj ve skutečnosti zasazen do let poválečných. Najdeme zde řadu vedlejších zápletek a situací, do kterých se dostávají přední hrdinové. Vypravěčem je začínající jižanský spisovatel Stingo, který se v roce 1947 po několika nudných údobích v McGraw-Hillově nakladatelství dostává do brooklynského penzionu Růžový palác.
Jedním z několika snesitelných rysů života u McGraw-Hilla byla moje vyhlídka z dvacátého poschodí - majestátní panoráma Manhattanu se všemi jeho monolity a minarety a věžemi, jež pokaždé bezpečně probouzely mé omámené smysly k životu sice triviálními, ale opravdovými křečemi radostného vzrušení a sladkých příslibů stejně silně, jako už tradičně přemáhají všechnu americkou mládež přicházející z venkova. Kolem parapetů McGraw-Hillovy budovy divoce svištěly větry a já jsem se s oblibou bavíval tím, že jsem z okna vyhodil arch papíru a s vášnivých zaujetím jsem sledoval, jak sebou škube a jak zápasí při svém letu nad střechami a často mizí až někde v kaňonech ulic kolem Times Square, stále se propadaje níž a opět se vznášeje vzhůru. To odpoledne mě napadlo, abych si k Daily Workeru koupil plastikovou trubičku s bublinkovým roztokem - dnes si s tím děti hrají naveliko, ale tehdy to byla na trhu novinka, a když jsem se vrátil zpátky do pracovny, vyfoukl jsem pět šest křehkých, nádherně opalizujících koulí a s lačným napětím jsem sledoval jejich dobrodružnou cestu na perutích větru téměř jako někdo, komu se po dlouhém odříkání dostalo blažené možnosti sexuální seberealizace. Vypouštěl jsem je jednu po druhé do té propasti potemnělé smogem a ony se mi odměňovaly daleko vděčněji, než jsem vůbec doufal, protože splňovaly všechny mé dávno pohřbené dětské touhy vypouštět balóny někam až na samu hranici zemského ovzduší. Zářily v odpoledním slunci jako basketbalové míče. Spirálovitý tah vzduchu je unášel vysoko nad Osmou avenue, kde zůstaly viset zdánlivě nekonečně dlouhé okamžiky, během nichž jsem přímo vzdychal blažeností. Pak jsem najednou zaslechl pištění a dívčí smích a spatřil, že z oken sousedních kanceláří visí jako hrozny McGraw-Hillovy sekretářky, přilákané podívanou. Rozruch, který způsobily, zřejmě k mým vzdušným hrám přivábil i pozornost Lasičkovu, neboť právě v okamžiku, kdy dívky balónky naposledy rozjařeně pozdravily a ony s bláznivou rychlostí vyrazily na pouť dolů směrem ke křiklavě barevnému kaňonu Dvaačtyřicáté ulice, uslyšel jsem těsně za zády jeho hlas. Napadlo mě, že Lasička svůj vztek ovládá velmi dobře. "Ode dneška jste propuštěn," řekl přiškrceným hlasem. "V pět hodin si můžete vyzvednout poslední šek."
V Růžovém paláci dochází k setkání Stinga a vášnivých milenců - půvabnou Polkou Sophií Zawitovskou a Nathanem Landauem. Podivné je jen jejich chování - jsou chvilky, kdy Nathan zahrnuje Sophii tolika něžnostmi, až se jí z toho točí hlava; jindy se jí točí hlava z jeho hrubých narážek na její osobu.
V tichu letního večera jsem slyšel jejich hlasy naprosto zřetelně, a když jsem vystoupil po schodech před domem a zůstal stát u předsíně, viděl jsem je, jak se oddávají svému zápasu. "S tím na mě nechoď, slyšíš?" ječel na ni. "Ty lhářko. Jsi sprostá prolhaná kunda, slyšíš mě? Kunda!" "Ty taky," ohradila se. "Ano, jsi taky kunda, to si zas myslím já." Jejímu tónu však chyběla patřičná útočnost. "Já žádná kunda nejsem," zařval na ni. "Ani být nemůžu, ty pitomá náno, ty ramlice polská. Kdy se konečně už naučíš ten jazyk správně? Jo, kokot, to bych mohl být, ale kunda ne, ty idiote. A neodvažuj se mi ještě jednou takhle nadávat. Ostatně k tomu už nebudeš mít nikdy žádnou příležitost." "Vždyť tys mi tak řekl první." "Jenomže to ty přesně jseš, ty idiote - ty falešnice jedna, podvodnice sprostá! Roztahuješ nohy nějakýmu vydřiduchovi, nějaký nule, šarlatánovi! Panebože!" zavyl a rozječel se s neovladatelnou zuřivostí. "Pusť mě, ať odtuď vypadnu, než tě zabiji - ty kurvo! Narodila ses jako kurva a jako kurva chcípneš!" "Nathane, poslouchej mě..." slyšel jsem její prosebný hlas. A když jsem přistoupil ještě blíž k předním dveřím, viděl jsem, že stojí přitisknutí k sobě jako bizarní reliéf na pozadí růžových stěn chodby, ve které vrhala čtyřicetiwattová žárovka zavěšená na šňůře a téměř zahalená mrakem poletujících můrek světla a stíny strnulého chiaroscura. .... Rozvzlykala se jako oloupené dítě. "Nathane, musíš mě vyslechnout, prosím tě," vyrážela mezi vzlyky. "Nathane! Nathane! Nathane! Odpusť mi, že jsem ti tak řekla." Rázem pustil její ruku a odstrčil ji od sebe. "Vzbuzuješ ve mně ne-vý-slov-ný odpor," křičel na ni. "Hnus v té do-ko-na-le čisté formě. Jdu odtuď pryč, než tě zabiju!" Otočil se na podpatku na druhou stranu.
Na konci románu se dozvídáme, že Nathan byl mnohokrát pod vlivem drog, které způsobovaly takto neutěšenou atmosféru. Jindy, když z tenat drog byl daleko, se k Sophii choval velmi pěkně, kupoval jí hodnotné dárky, které se Sophie občas zdráhala přijmout. Stingo se s touto dvojicí velmi spřátelí. Tak moc, že se pro něj Nathan stává něčím jako starší bratr. Postupně Sophie Stinga zasvěcuje do svého minulého života, o kterém tak nerada hovoří, neboť si velmi přeje na doby minulé úplně zapomenout. Stingo je jediný člověk, kterému toho o Osvětimi řekla velice mnoho. Mimo Sophiino vyprávění se autor vyrovnává se zločiny napáchanými na amerických zotročených černoších.
Sophie je velice krásná žena. Svým zevnějškem splňuje i představy nacistů - arijské rysy, blonďaté vlasy se zářivě modrýma očima, dokonalá postava. Je velmi citlivá a inteligentní. Díky otci, výraznému zastánci "konečného řešení" (paradoxem je, že je zastřelen právě Němci), umí výborně německy. Se všemi těmito vlastnostmi se snaží o dokázání své neviny. Do Osvětimi se dostává za přechovávání masa, které nesla své nemocné matce. V porovnání s činy odbojářů - členů Zemské armády (místního odboje) - je její provinění opravdu zanedbatelné.
Sophiiným rodištěm je Krakov. Jejím otcem je univerzitní profesor Zbygniew Biegansky, zapřísáhlý antisemitista, který z ní (jak později sama, ač nerada, přiznává) udělal loutku, která mu posluhovala při jeho práci na antisemitistických spisech. Později byl on a Sophiin manžel odvezeni do tábora a posléze zabiti. Sophie zůstala sama se svou vážně nemocnou matkou. Ve snaze zachránit ji a dodat ji sílu, ukradla maso (jak jsem se již zmínil), a tak se i ona spolu se svými dětmi Janem a Evou dostává do neblaze proslulé Osvětimi. Velmi často je Sophiina volba spojována pouze s její poslední volbou, kdy má rozhodnout, které z jejích dětí půjde do plynu, ale při čtení je zajímavé si povšimnout, že celý její život je plný voleb. Tragédií však zůstává, že si Sophie většinou volí špatně. Mezi některé bychom mohli zařadit tu, jak se rozhoduje, že se nestane členkou Zemské armády (ZA). Velmi se bála angažovat právě kvůli svým dětem. Ironií je, že se do Osvětimi dostává vlakem, který je plný příslušníků ZA. Další její pokus se týká svedení Herr Komandanta Rudolfa Hösse, aby zachránila sebe, ale hlavně svého syna. Třetí a nejtěžší volba, ze které se Sophie viní po celý zbytek života, je které z jejích dětí přežije.
Doktor se opět otočil k ní. Povytáhl obočí a podíval se na Sophii vlhkýma těkavýma očima, s podnapilým pohledem bez úsměvu. Byl u ní v tu chvíli tak blízko, že jasně cítila alkoholické výpary - nažluklý pach ječmene nebo žita - a neměla sílu ten pohled opětovat. A v tu chvíli si uvědomila, že řekla, co neměla, možná něco osudově chybného. Na okamžik odvrátila obličej, pohlédla na frontu vězňů, kteří se vlekli svou Golgotou k selekci, a uviděla Evina profesora hry na flétnu Zaorského, kterého zastihla právě v onom osudově zpečetěném okamžiku jeho života - jediným, téměř nepostřehnutelným kývnutím hlavy jej doktor poslal nalevo, do Březinky. Pak se dr. Jemand von Niemand znovu obrátil k ní a řekl: "Takže ty nejsi komunistka. Ty jsi věřící."
"Ja, mein Hauptmann. Věřím v Krista." Ta pošetilost! Vycítila z jeho postoje, z výrazu jeho očí - z nového výrazu jeho očí, v kterých jako by silně zajiskřilo -, že všechno, co řekla a říká, jí vůbec nijak nepomůže a nijak ji neochrání, naopak, že to všechno vede velice rychle k zlému konci. Pomyslela si: Kdybych rázem oněměla!
Doktor trochu vrávoral. Naklonil se na okamžik k nějakému svému vojenskému poskokovi, který v ruce držel podložku s lejstry, a něco mu šeptal, zatímco se soustředěně dloubal v nose. Eva se prudce přitiskla k Sophii a rozplakala se. "Takže ty věříš v Krista spasitele?" řekl jí doktor těžkým jazykem, ale hlasem podivně věcným, jako přednášející, který zkoumá poněkud nejasný aspekt nějakého logického axiómatu. Pak pronesl cosi, co ji na okamžik dokonale mystifikovalo: "Copak neřekl 'Nechte maličkých přijíti ke mně'?" Otočil se k ní zády, s úpornými trhavými pohyby opilce.
Sophie, zajíkající se hrůzou, užuž měla na jazyku nějakou tupou odpověď, když jí doktor řekl: "Smíš si nechat jedno děcko."
"Bitte?" vyjekla Sophie.
"Smíš si nechat jedno děcko," opakoval. "Druhé půjde pryč. Které si chceš nechat?"
"Chcete říct, že musím sama zvolit?
"Jseš Polka, ne židovka. Máš výsadu - máš volbu."
Jakékoli uvažování jako by v ní ustrnulo, přestalo. Pak cítila, jak se pod ní podlomila kolena. "Já nemůžu volit! Já přece nemůžu volit!" začala křičet. Dobře se pamatovala, jak se tehdy rozkřičela ! Ani mučení andělé nekřičeli tak hlasitě do lomozu pekelných muk. "Ich kann nicht wählen!" vykřiknula.
Doktor si uvědomil, že výstup vzbuzuje nežádoucí pozornost. "Neřvi!" poručil jí."Dělej a řekni, jak ses rozhodla. Vyber jedno, krucihiml, anebo tam pošlu obě. A dělej!"
Vůbec tomu nemohla všemu věřit. Vůbec nevěřila, že tu najednou klečí na tom drsném cementu, tiskne k sobě obě děti tak zoufale, že má pocit, jako by jejich kůže měla i přes vrstvy šatů rázem srůst s její. Nemohla tomu věřit, totálně, až k hranici pomatení mysli. A její neschopnost uvěřit se zračila i v očích hubeného Rottenführera s voskovou pletí, doktorova pomocníka, ke kterému náhle z nevysvětlitelných důvodů upírala prosebný zrak. I on byl zřejmě ohromen a opětoval její údiv pohledem široce otevřených očí s překvapeným výrazem, jako by chtěl říct: Já tomu taky nerozumím.
"Nenuťte mě volit," šeptla v úpěnlivé prosbě. "To přece nemůžu."
"Tak je tam pošlete obě," řekl doktor pomocníkovi, "nach links."
"Mami!" a už slyšela Evin tichý, ale sílící pláč, protože právě v tom okamžiku dítě od sebe odstrčila a s podivně neohrabaným pohybem se na vycementované rampě zvedla. "Vezměte si tu menší!" vykřikla. "Vezměte si mou malou!"
A v té chvíli vzal doktorův pomocník Evu šetrně za ručičku - na jeho ohleduplnost se Sophie marně snažila zapomenout - a odváděl ji do čekající legie zatracených. Věčně si vybavovala ten matný obrázek, jak se to dítě se zoufale prosebnými zraky stále a stále otáčí. Ale jelikož ji pak téměř oslepila záplava slaných slzí, přec jen byla ušetřena a výraz v Evině obličeji nerozeznávala, za což byla vděčná. Protože v tom nejsmutnějším koutě svého upřímného srdce naprosto jistě věřila, že to by nesnesla, protože už tak byla téměř šílená, když viděla, jak jí ta malá postavička navždy mizí z očí.
"Držela pořád toho svého medvídka - a svoji flétnu," dodala Sophie na závěr. "Celá ta léta jsem nebyla s to tahle slova přenést přes srdce. Vyslovit je, v jakémkoli jazyce."
Román končí smrtí Nathana a Sophie, umírají v náručí v Růžovém paláci po pozření kyanidu sodného. V románu vystupuje celá řada lidí, které sice nejsou pro dílo až tak důležití, nicméně potřební jsou - setkáváme se s manželem Sophie (Katzikem), Wandou, členkou ZA; s otcem Stinga, věrným předákem Jihu; Morrisem Finkem, "správcem" Růžového paláce v nepřítomnosti Yetti Zimrmannové a se spousty dalšími. Dílo čtenáře strhává svým spádem a Styron nechává čtenáře napínat až do samotného konce. Řekl bych, že román v člověku vyvolává rozporuplné pocity. Ať je to tak či tak, myslím si, že se tato knížka v knihovně nezapráší a ani ta její dynamičnost a úzkost, láska a strach, naděje a selhání, rozhodně nevyprchají. Jak by mohly...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama