25. února 2008 v 19:12 | Vina
|
Druhá část dílka, komentujte. K obrázkům - vlevo je Leontýnka a pod ní profesorka Obrany proti černé magii - Amanda Halliwell.
Leontýna se vyhýbala lidem. Chodila sice na vyučování, ale s nikým nemluvila, sedávala vždy sama v první lavici a jenom si dělala poznámky. Když ji někdo vyvolal, tak pokud to věděla, tak odpověděla.
Zbytek volného času byla vidět buď v knihovně, nebo někam mizela a nikdo nevěděl kam. Bylo to už skoro 12 dní od toho incidentu, za tu dobu se jí nikdo na to už neptal. Spolužákům se Leontýna vyhýbala.
Byla už hluboká noc, když Severus Snape, obávaný profesor lektvarů, procházel v noci po chodbách a hlídkoval. Nemohl spát. Chtěl už několikrát mluvit se svojí svěřenkyní, ale vždy se mu vyhýbala. Vyhýbala se všem jak zjistil.
Náhle před sebou na okně někoho uviděl, byla to čísi postava a spala. Když přišel blíž a rozsvítil slabě hůlku objevil v ní slečnu Leontýnu Mère Commune-Amazonia. Všiml si že drží nějaká skicák a uhlík se povaluje jen tak u její nohy. Viděl na obrázku Hagridovu hájenku, byla jako by ji někdo vyfotil, každý detail.
Pak se odhodlal a mírně s ní zatřepal. Leontýna na něho upřela své rozespalé oči a mírně se vyděsila, no mírně, spíše tak, že jí i spadl skicák na zem. Vystrašeně se dívala na svého kolejního ředitele. Sotva dýchala a jenom třeštila strachy na Snapea oči.
"Slečno, pojďte se mnou." Nakázal jí ostře a ledově. Před tím se ovšem ještě zohnul pro její skicák a odcházel pryč. Leontýna se vydala za ním, slzy jí tekly po tvářích. Když byly na schodech tak Leontýna zakopla o svůj hábit a kdyby před ní nešel Snape, tak by to s ní špatně dopadlo. Na poslední chvíli ji chytil.
"Co to zase děláte slečno?" osopil se na ni ledově.
"Omlouvám se, já …" rozplakala se nahlas, celá se chvěla.
"Pojďte." Zavrčel na ni. Táhl ji za ruku sebou do sklepení. Leontýnka už stagnovala a nechala se dovléct k němu do kabinetu. Nikdy tam ještě nebyla, ale když se tam ocitla a podívala se na police tak strachy vyjekla. Ustoupila o krok zpět, ale to neměla dělat, protože vrazila do Snapea. Ztuhla, neodvažovala se ani otočit na tož tak se nadechnout.
"Myslím, že bude lepší, když si tu sednete, než aby jste mi tu ještě něco rozbila." Odměřeně ji pozoroval.
Leontýna se doploužila k židli před stolem.
"Takže, za první chci vědět, co jste tam dělala?" hlas měl ledový, vyděl před sebou malou ošuntělou holku, která se bojí i svého stínu.
"Já … já jsem tam usnula." Neodvážila zvednout hlavu, i když cítila jak jeho pohled ji propaluje.
"A proč jste tam usnula. Leze to z vás jak s chlupaté deky!" Snape už ztrácel svůj klid.
"Ma-malovala jsem." Schovala tvář do dlaní a znova se rozplakala.
"A jak to bylo první hodinu na obraně?" Leontýnka sebou škubla.
"Nechtěla jsem, nechtě …"
"Dost, tohle mě nezajímá, chci vědět co se tam stalo!!" Začal už na ni křičet. Lea rychle ze skočila ze židle a blížila se k regálům s lektvary.
"Stůjte, za vámi jsou lektvary." Mírně i povyskočila, když místností zaburácel hlas Snapea. Zůstala stát, tedy do té doby než se k ní přiblížil. Snažil se uklidnit, ale nedařilo se mu to.
"Tak bude to. Nebo tu mám vystát důlek!!!!" Neovládal se, věděl to. Ale nešlo mu to. Co ho na ní tolik vytáčí.
"Já jsem to nechtěla, …"
"Dost, jste úplně natvrdlá, to mi je jasné, že jste to nechtěla udělat, chci jen vědět co se stalo!!!!!!!" byl jako smyslů zbavený.
Leontýnka byla už u zdi, když pocítila za sebou zeď stočila se do klubíčka a plakala. Rukama si bránila hlavu. Snape se musel několikrát nadechnout zhluboka, aby se uklidnil.
"Tohle vypijte a jděte spát na 'kolej'" zdůraznil poslední slovo. Leontýna ovšem nic neříkala, jen dál plakala. Snape ji chytil, ale Leontýna začala křičet a prát.
"Ne já nechci, nechtě mě prosím, já jsem to nechtěla udělat." Chvíli mu trvalo, něž ji uklidnil, pak do ní vpravil uklidňující lektvar. Po něm se mírně uklidnila, ale nebyla pořád úplně klidná.
"Běžte na kolej a odpočiň te si. Byla to náročná noc." I když byla Lea pápení, tak rvát se uměla.
Na nic nečekala a rychle zmizela z kabinetu. Snape si jenom hlasitě povzdechl. Co s tou holkou mám dělat. A jak to že mě tak rychle dokáže vytočit. To přece není možné.
Mě i Brumbála se bojí, potřebuji radu. Ale čí. Koho se nebude bát.
Dlouho ještě tam seděl a přemýšlel. Nakonec se vydal spát a vyčítal si, že se neovládnul.
Život v Bradavic se neměnil, jenom jeden člověk se vyhýbal ostatním. Malá Leontýna se neodvažovala nikomu zepřít nebo jen přiblížit.
Bylo už začátek druhého měsíce. Měli právě přeměňování, poslední dobou se Lea stáhla do sebe. I její výkony i když bylo vidět, že jí to velice jde. Líp než Hermioně Grangerové z Havraspáru. Poslední dobou prostě se jí nedařilo.
"Slečno Mère Commune, dnes večer u mě v sedm. Máte školní trest." Řekla přísně profesorka McGonagallová. Bylo jí té malé líto. Už když za ní došel Snape, že se ho velice bojí. Byl z toho nešťastný, nechtěl ji tolik vyděsit, prosil ji aby si s ní promluvila, ale až teď měla příležitost. Schválně jí udělila školní trest, aby to ostatním nebylo tolik podezřelé, přece stačilo jenom jí sebrat body, když nedonesla úkol, ale místo toho jí napařila trest.
"Ano pani profesorko." Špitla.
Jak si McGonagallová všimla, její věci, byly ještě víc zaplátované, jako by jí je někdo potrhal. Bylo poznat, že se snažila vyspravit a docela jí to i vyšlo, jen měla pořád ten vyděšený pohled.
Mělo právě zvonit, tak nechtěla už nic dál začínat, jen jim dala další napsat pojednání. Viděla jak si je Lea zapisuje, ale při tom se neodvažovala nic říct.
Večer za minutu sedm klepala na kabinet profesorky McGonagallové.
"Dále." Ozvalo se a Lea třesoucí se, vstoupila do kabinetu. Byl úplně jiný, než profesora Snapea. Měla ho do červené barvy, půlka vypadala jako kancelář a u krbu stály dvě tmavě červené křesla a malý konferenční stolek na kterém stála konvice, z které se kouřilo. Pak tam byl ještě talířek s čokoládovýma sušenkami.
Profesorka psala něco za stolem, když Lea stoupila McGonagallová vzhlédla, něco dopsala a pak se podívala na dívenku, která se před ní klepala strachy.
"Posaďte se slečno do křesla." Pokynula jí ke křeslu u krbu. Lea se mírně vyděsila, ale nakonec splnila, co po ní profesorka chtěla. McGonagallová se posadila do druhého a chvíli se na ni dívala. Pak nalila do dvou připravených šálku čaj a jeden jí podala. Lea se na ni nechápavě podívala.
"Vezmi si, tady máš ještě sušenky." Přisunula k ní talířek. Rozhodla se, že jí bude tykat. Sice tohle dělala jen vynímečně, ale nechtěla ji vyděsit.
"Myslela jsem, že mám mít trest." Ozvala se šeptem a neodvažovala se na ni podívat.
"Leontýnko, no tak, chtěla jsem si s tebou promluvit. Vezmi si." Podala jí šálek čaje.
"Děkuji." Poděkovala.
"Sušenku si dáš?" mírně se na ni usmála. Lea k ní zvedla hlavu.
"Děkuji, ale tohle já nesmím." Rychle sklopila hlavu, nechtěla ji rozzlobit.
"Leontýno, proč nesmíš sušenky, on ti je někdo zakazuje? Neboj se, nezlobím se na tebe." Chytila ji jemně za ruku. Lea sebou mírně cukla a trochu vylila na sebe čaje. Rychle se to snažila utřít, aby se profesorka nezlobila. Ta jenom mávla hůlkou a skvrna zmizela.
"Děkuji, já … no víte já to nesmím, nesmím vůbec sladké, já mám totiž cukrovku." Poslední slovo jenom špitla, ale na profesorku se nepodívala.
"Jak to, že o tom nikdo neví?" zeptala se vyděšeně. Lea jen pokrčila rameny a přikrčila se v křesle.
"Myslela jsem, že Vám to řekla paní vychovatelka, když jste pro mě tam došla." Sklopila hlavu ještě víc.
"Nikdo mi nic neřekl, tohle se bude muset dozvědět Poppy." Uvažovala nahlas.
"No tak si vem alespoň toho čaje. Vím, že asi už dost lidí tě odsuzuje za to, co se stalo na první hodině. Počkej, nechci tě odsuzovat, jen by mě zajímalo, jak to že jsi se zhoršila v přeměňování, vždy ti to šlo?" usmála se znova na ni.
"Nevím pani profesorko. Nějak jsem na ten úkol zapomněla, příště se to už nestane." Stekla jí po tváři slza.
"Nezlobím se na tebe, někdy se to stává. Ale poslední dobou mi připadáš víc taková roztěkaná. Někdo ti snad ubližuje?" Lea mírně sebou cukla. Opět zakroutila hlavou na znamení, že ne.
"Nepovíš mi něco o sobě, jsi pro všechny dost záhada?" stiskla ji jemně ruku na znamení, že pokud o tom nechce mluvit nemusí. Znova se u ní objevil ten úsměv.
"A co by jste chtěla vědět, nikdy to nikdo nechtěl vědět. Vždy vše jen pokazím nebo něco provedu. Jsem pro všechny zrůda." Stekla jí slza po tváři. McGonagallová jí utřela slzu a pohladila ji po tváři. Zprvu si myslela, že ji chce uhodit, protože nikdo ji nehladil. Chybělo jí to. Pomalu začala.
"Víte, měla jsem i maminku, sice nebyla vlastní, ale byla to maminka. Mám na ní dvě silné vzpomínky." Profesorka ji nechala mluvit, zajímalo jí to.
"Jedna je šťastná, trochu mi to připomíná, sedávali jsme u krbu a maminka mi vyprávěla příběhy. Byla sice moták, ale vždy mi na srdce kladla to, že nesmím nic říct o kouzelnících. Vyprávěla a držela mě v náručí. Měla krásný hlas, vždy jsem u toho usínala. Až do jednoho dne." Stekla jí po tváři slza. McGonagallová mírně tušila, co teď dojde, mlčela, nechtěla ji přerušovat.
"Domem se rozlehla rána a maminka mě schovala do skříně. Škvírkou jsem viděla muže v černém s bílými maskami. Pak pozvedly hůlku a zabili ji. Tehdy jsem to ještě nechápala. Pak mě sousedka dala do sirotčince." Rozplakala se. McGonagallová na nic nečekala a rychle ji objala.
"Týnko, moc mě to mrzí, tohle jsem netušila." Držela ji v náručí, kde se jí uvelebila a pomalu i přestala plakat.
"Jak jste mi to řekla pani profesorko?" zeptala se, jakmile se trochu uklidnila.
"Týnko. Nelíbí se ti to snad?"
"Ne, právě naopak, nikdo mi tak neříká. Jenom maminka mi tak říkala." Znova ji stekla po tváři slza.
"Klid, nemusíš o tom mluvit, pokud nechceš." Hladila ji po vlasech. Když se jí dotkla ramene, tak se Lea odtáhla a mírně bolestně sykla. McGongallová jí mírně odhrnula hábit s košilou a objevila velikou modřinu, která hrála všemi barvami.
"Proboha, jak jsi k tomu přišla." Lea s ní slezla a posadila se vedle do křesla.
"Praštila jsem se. Jsem hrozně nešikovná." Sklopila hlavu.
"Měla by sis zajít na ošetřovnu." Usmála se na ni.
"Ano zajdu. A co bude s tím trestem pani profesorko. Poprvní se jí podívala zpříma do očí. McGonagallová stejně věděla, že tam nepůjde.
"Mám nápad, začnu tě učit tvou moc ovládat a tím si splníš svůj trest."
"Nechtěla bych Vás zranit, pani profesorko."
"Myslím, že to zvládneme, jen se musíš snažit." Dlouho si pak ještě povídali a profesorka ji 5 minut po večerce pustila na kolej. Lea se občas dívala mlsně sušenky, nakonec si jednu vzala. Dlouho už neměla nic tak dobrého a bylo to na ní vidět. Profesorka se jenom usmívala.
Druhý den se profesorka hned ráno vydala do ředitelny.
"Albusi, musím s tebou mluvit." Ozvala se jakmile vtrhla do ředitelny. Nebyl tam sám, byl tam ještě Snape, kterému právě nabízel Brumbál čaj, který tak nesnáší. Minerva se nad tím pousmála.
"Co se děje Minervo?" zeptal se vlídně.
"Jedná se o slečnu Leontýnu Mère Commune-Amazonia."
"Co proboha zase provedla tentokrát?" zeptal se ledově Snape.
"Severusi, když jsi za mnou přišel, jestli bych s ní nemohla si promluvit, tak jsem to udělala včera večer a možná vím, kde je problém." Usmála se na oba.
Oba se mírně netrpělivě na ni dívali, Minerva se jenom usmívala.
"Jak bych začala, první věc co mi řekla, byla zajímavá, ale další dvě už byly hrozné. Hlavně to, že je diabetička." Povzdechla si.
"Cože, ona je diabetik, jak jsi to zjistila Minervo?" zeptal se netrpělivě Brumbál.
"Jednoduše, nabídla jsem jí čokoládové sušenky a ona je odmítla, slušně. Pak jsem se jí ptala, kdo jí je zakazuje. Nakonec s ní vypadlo, že má od narození cukrovku, další však hrozná věc byla." Na tu se chvíli odmlčela, tolik už ovšem neusmívala.
"Řekla mi, že má dvě vzpomínky na svou adoptivní matku, která podle řeči zemřela, když jí byly 3 roky. Jedna byla šťastná, ale ta druhá byla jak její maminku vraždí smrtijedi. Nevěděla ani kdo to je. Nechtěla jsem se jí ptat, protože se mě tam rozplakala." Oba muži na ni zaraženě hleděli.
"Ale Minervo, jak to, že jsi to nezjistila, jak jsi pro ni byla v sirotčinci?" zeptal se opět Brumbál.
"Když jsem se jich ptala jestli trpí nějakou nemocí, tak jen mi odpověděli, že je jenom divná, ale jinak nemocná není. Taky bych řekla, že je někým utlačovaná, jak tady tak v sirotčinci." Povzdechla si.
"Proč tak soudíš Minervo?" optal se teď Snape.
"Za první ten její pohled a za druhý objevila jsem na rameni velikou modřinu a pochybuji, že se jenom někde uderyla." Odfrkla si.
"No já bych to i věřil."
"Severusi, vím jak vypadá modřina, která je od toho, když se někde praštíš, nebo když tě někdo bouchne." Podívala se na něj přísně a Snape si myslel, že je opět zase jenom student.
Po tomto se raději vydali všichni tři na snídani, protože hrozilo hádce, tak je Brumbál ukončil návrhem snídaně. Oba souhlasili.
m,oc se ti kapitolka povedla jenom se těším jak to bude pokračovat s Leontýnkou a jestli se vztah k ní a Harrymu změní. Je to chudák holka, když má cukrovku, vím jak člověk trpí, protože jsem o to m četla hodně knížek. DOufám, že i další kapitoly budou tak pěkné jako tato.