close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

5. kapitola Strach a zase ten strach I.část

25. února 2008 v 19:11 | Vina |  Neznámá
Bezvadná nová kapitolka je na světě, další jsem na řadě já. Tak s chutí do čtení a komentujte.

Jakmile se za Brumbálem zavřely dveře, tak se rozhostilo ve třídě velká diskuse.
"Myslíš, že ji vyloučí?" zeptala se Patrik Harryho, Nevila a Rona, kteří stáli pohromadě ve skupince.
"V to doufám, včera napadla mě a teď profesorku." Řekl posměšně. "Hlavně jak vypadá, jako by ji někdo vytáhl z popelnice." Odfrkl si Harry.
"Mě přijde dosti zvláštní." Ozvala se za nimi Joanna.
Brumbál šel pomalu a vedle něj zkroušená Leontýna, která přes slzy ani neviděla na cestu.
"Slečno Mère Commune, můžete mi vysvětlit, co se tam stalo?" zeptal se vlídně Brumbál, když byly asi v polovině cestě. Leontýna se zastavila a vzhlédla k Brumbálovi. Jen zakroutila hlavou a znova sklonila pohled k zemi.
Došli až na ošetřovnu.
"Počkejte tady." Ukázal Lee k jedné posteli. Ta si k ní jenom stoupla, ale jinak nedávala znát, že tam vůbec je. Viděla jak Brumbál přistupuje k místní ošetřovatelce.
"Ne bude v pořádku, má jenom otřes mozku. Zítra bude v pořádku." Usmála mírně Pomfreyová.
"Popy, mohla bys dát slečně Mère Commune něco na uklidnění a pak ji přivést ke mně?" mírně jí pokynul a pak odešel. Leontýna stále stála u postele a neodvažovala se na nikoho podívat.
Popy k ní přistoupila, ale Lea se od ní rychle odsunula ke stěně a kryla se rukama jako by si myslela, že ji chce uhodit.
"No tak slečno, jen tohle vypijte." Snažila se ji uklidnit Pomfreyová, ale Leontýna na rozdíl od toho se od ní přesunula pod postel, do malé mezery mezi postelí a nočním stolkem. Ozýval se od ní jenom pláč. Pomfreyová si povzdechla a odešla ke krbu, kde pomocí letaxu zavolala Brumbála. Ten se dostavil během minuty.
"Poppy, kde je?" zeptal se, ale jeho úsměv už na tváři neměl.
"Tam mezi postelí a stolkem. Obávám se, že se bojí, že ji zbijeme. Viděla jsem jenom jednou se takto chovat dítě a to bylo týrané." Povzdechla si Pomfreyová.
"Už jste jí něco dala Popy?" díval se na mezeru, kde by měla být Leontýna. Ta mezera byla dost malá, že se Brumbál divil, že se tam vůbec vlezla.
"Ne, bála se mě." Brumbál přišel k mezeře a klekl si k ní. Ozývaly se z tama tiché vzlyky. Brumbálovi bylo jasné, že to nebude nic jednoduchého.
"Slečno prosím vylezte, jen si s vámi chceme promluvit." Mluvil Brumbál klidně a už se usmíval. Zase to byl ten ředitel s pověstnými jiskřičkami v očích a úsměvem.
"Já nechtěla." Ozvalo se potichu mezi vzlykama.
"To my víme slečno, prosím vylezte, jen si promluvíme." Snažil se ji přemluvit, ale z tama se zase ozvalo zase jenom vzlykot.
"Slečno já teď odstoupím, nikdo Vám nic neudělám, máte mé slovo." Odešel zpátky asi 3 metry za Pomfreyovou a čekali. Po chvíli opravdu vylezla, ale ani na jednoho se nepodívala. Seděla na zemi a plakala. Bála se, že ji zbijí. Brumbál k ní udělal krok, ale Lea se zase posunula zpátky.
"Prosím tohle vypijte a pak půjdeme ke mně ano." Usmál se na ni Brumbál a postavil co nejblíže ní lahvičku s lektvarem. Lea se po něm natáhla, chvíli se na něj jen dívala a pak ho pomalu vypila.
Po vypití se jí začala mírně motat hlava. Za chvíli to ale skončilo.
"Slečno," oslovil ji Brumbál, "jste schopná dojít ke mně do ředitelny."
"Ano pane řediteli." Špitla vystrašeně. Brumbál ji pokynul, aby šla za ním.
Když došli do ředitelny, tak jí pokynul ke křeslu před stolem. Leontýna se na něj vyškrábala, když se posadila tak hlavu měla pořád sklopenou.
"Slečno, jsem si jistý, že jste nechtěla nikoho zranit, ale rád bych věděl co se stalo." Usmál se na ni. Leontýna se rozplakala, schovala hlavu do dlaní.
"Já jsem to nechtěla, já jsem to nechtěla…" opakovala stále do kola. Brumbál k ní pomalu přistoupil, ale to neměl dělat, Lea rychle vyskočila z křesla a blížila se ke dveřím. Couvala před ním. Brumbál ji nechtěl ještě víc děsit, tak zůstal na místě.
"Slečno, nikdo Vám neublíží. Prosím, jen chci vědět vaši verzi toho co se stalo." Mluvil klidně, ale Lea jako by ho neslyšela. Krčila se u dveří a jenom pořád opakoval, že to nechtěla udělat.
"Co mám s vámi dělat. Běžte si odpočinout do pokoje, dnes jste omluvena z vyučování."
"Děkuji." Zmohla se zašeptat a rychle vyběhla z ředitelny.
Nikdo ve společenské místnosti nebyl, vyběhla do pokoje, vzala si blok a uhlík a běžela zase pryč. Dlouho bloumala po chodbách dokud nenarazila na jednoho domácího skřítka. Ten ji zavedl do kuchyně, když ho poprosila, jestli by nevěděl, o něčem, kde by ji nikdo nenašel.
Seděla v koutku u malého stolečku a malovala. Malovala, protože to bylo jedné, co mohla dělat a přitom nikomu neubližovala.
Když se blížil čas oběda, tak se Lea rozhodla skřítkům pomoct, první protestovali, ale nakonec svolili.
Bylo přesně šest hodin, když Joanna klepala na kabinet svého strýce.
"Dále." Ozvalo se zpoza dveří a Harry a Joanna vstoupil.
"Fuj, tady je to hnusné." Okomentovala jeho kabinet Joanna.
"Nepozval jsem Vás sem pro to, aby jste ohodnotili výzdobu." Zavrčel na ně ledově.
"Ne, proč tedy strejdo?" zatvářila se jako neviňátko Joanna a Harry se taky tvářil jako andílek.
"Takže nevíte, nejste náhodou na to ještě trochu malí, aby jste se líbali po večerce na chodbách!!!" zavrčel na ně nebezpečně.
"A to se nesmí?" usmál se jako největší svatoušek Harry.
"Ty …" nedokončil to protože Harry Joannu objal kolem pasu.
"Ale stejdo, víš jak mám Harry krásný tělo."
"Cože má, doufám že jste nezašli dál než jenom na polibky?" zařval na ně nepříčetně.
"No strejdo, snad si o mě nemyslíš, že jsem kurva." Naježila se Joanna.
"KDE BEREŠ TAKOVÁ SLOVA, JEŠTĚ JEDNOU NĚCO TAKOVÉHO A PIŠ SI, ŽE TI DÁM PÁR FACEK A BUDE MI JEDNO KDE TO BUDE. KLIDNĚ I VE VELKÉ SÍNI.
A TY POTTERE SE DRŽ OD MOJÍ NETEŘE DÁL, NEBO …"
"Je to moje kamarádka a já ji neopustím. Mě je jedno, že jsi profesor, je to kámoška a to velice dobrá ta nejlepší." Přerušil jeho řev Harry, který na něho mluvil s takovým ledovým klidem až se Severus zarazil. Myslel si že je tu Pán zla
"Harry má pravdu, jsme kámoši, to že si dáme pusu, neznamená, že je mezi námi něco víc. I když všechny holky mi teď závidí, když chodím s tím nejpěknějším klukem na škole." Mrkla na Harryho a ten ji oslnil zářivým úsměvem.
"Vypadněte, ještě jednou vás načapám tak si pište, že ten trest a stržené body budete mít." Zklidnil se trochu Snape.
"Díky stejdo. Mám tě ráda." Usmála se Joanna a dala mu pusu na líci.
"Zmizte." Zařval. Už se zase neovládal a byl by je schopný proklít, kdyby se musel dívat ještě chvíli na ty jejich nic neříkající tváře.
Ti na nic už nečekali a vydali se od Velké síně na jídlo. Severus učil to samé. Při tom kroutil hlavou, po kom ta holka je? Ani si nevšiml že je už ve Velké síni.
Nepřítomně se posadil za stůl a přitáhl si prázdný talíř, když si chtěl nabrat jídlo, tak se zarazil. Něco mu tam chybělo, ano ta nová profesorka, že by byla ještě na ošetřovně. Naklonil se k McGonagallové.
"Nevíš náhodou Minervo, kde je na tom ta nová profesorka?" McGonagallová se na něj podívala a pak se k němu naklonila.
"Severusi, ještě je na ošetřovně, ale prej má jenom slabý otřes mozku." Odpověděla mu a zářivě se na něj usmála.
"Jen by mě zajímalo Severusi, kde je ta malá?" podívala se po síni.
"Myslím že se jmenuje Mère Commune - Amazonia, vypadá dosti zanedbaně a hlavně vyděšeně. Ale kde je tak to nevím." Podíval se taky po síni. Nikde ji neviděl. Proboha, kde může být? Doufám že nic neprovede, stačilo to dvakrát.
"Albus mi říkal, že byla dosti v šoku. Prej ani Poppy ji nedokázala dát lektvar na uklidnění. Dost ho to trápí." Povzdechla si. Až teď Snape si všiml, že optimistická nálada Brumbála je na bodu mrazu. Jen v klidu jedl a pak taky hned odešel.
Snape se po večeři vydal do kolejní místnosti.
"Je tady někde slečna Mère Commune?" zeptal se svého primuse Martineliho.
"Ne pane profesore. Je to pravda co stalo?" zeptal se.
"Co máte na mysli pane Martineli?" zeptal se ledově.
"No to, že napadla včera Pottera a dnes tu novou profesorku?" zeptal se, ale zachoval si svůj klid, i když v nitru nebyl klidný. Bál se že ho profesor uřkne.
"Ano, tak viděl jste ji?" zeptal se nebezpečným ledovým hlasem.
"Ne pane profesore, nikdo ji od snídaně neviděl." Mírně od něho ustoupil. Snape se otočil a odešel, aniž by někomu ještě něco řekl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Inies Inies | Web | 5. března 2008 v 7:55 | Reagovat

Doufá, že ji nikdo netýral. Matně si vzpomínám na první kapitoly tohoto příběhu, takže opravdu nevím. Joana je pěkně drzá, já být na Snapeho místě, tak jí vrazím pár facek. Fakt síla....

2 dadka dadka | E-mail | 16. března 2008 v 13:06 | Reagovat

jj souhlasím s inies fakt je jaksi drzá a  nedivím se snapeovi že začal tak řvát(:-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama