20. února 2008 v 21:33 | Rikisa
|
Za splněné komentáře přidávám kapitolu, k ostatním povídkám přibudou co nejdříve. Prosím zanechte svůj názor, díky. Hezké čtení.
Jakmile Harry došel do Nebelvírské věže, převlékl se do pyžama a lehl si do postele. Převaloval se v peřinách nebelvírských barev asi hodinu, ale nemohl usnout, stále musel přemýšlet nad svými adoptivními rodiči a nad tím, kde se vzala jeho neobvyklá síla, musel zjistit více informací o své rodině.
Nakonec pokus o kvalitní spánek vzdal, vylezl z postele a vytáhl z kufru knihy, které si půjčil z rodinné knihovny. Neslyšně za sebou zavřel dveře ložnice a sešel dolů do společenské místnosti. Otevřel knihu o kouzelnických rodech, která měla něco málo přes 1000 stránek a přitom se divil Hermioně, že taková knížka je pro ní něco lehčího na zahnání nudy.
Našel si rejstřík a vyhledal jméno Potter, nijak ho nepřekvapilo, že tento rod v knížce byl, přece jenom v Bradavické knihovně už párkrát hledal nějaké informace a na jméno Potter několikrát narazil. Vždy tam ale byla pouze nějaká zmínka, ovšem rodokmen nebo podrobné informace o předcích nemohl najít. Nalistoval příslušnou stranu a dal se do čtení. Hned na první straně věnované rodu, byl pestrobarevný rodokmen. Harry si ho podrobně prohlédl, na samotném konci rodokmenu stálo jeho jméno Harry James Potter.
Harrymu tělem projela vlna vzrušení a netrpělivě zamrkal na začátek rodokmenu. "No páni," hvízdl překvapeně na celou místnost. Na prvním místě zakladatele rodu stálo jméno, které opravdu nečekal - Godrik Nebelvír. Tak už se nedivím, že jsem v Nebelvíru, to je skvělé, pomyslel si Harry a dál studoval rodokmen. Jenže když se ke knize znovu sklonil, stalo se něco podivného, z Harryho zápěstí levé ruky vyšlehl zářivý plamen a spálil celou stránku, zbyl z ní pouze popel.
Harry na to jen nevěřícně koukal. "Sakra, co to mělo být?" podivil se nahlas. Promnul si zápěstí, které ho stále pálilo, zůstala mu na něm ošklivá popálenina. "No super, to zrovna potřebuju, zřejmě nová moc," povzdychl si a zašklebil se nad tím, že si tu povídá pro sebe. Nevšímal si tepající bolesti v ruce a naklonil se nad knihu.
Ovšem stránka, obsahující rodokmen Potterů, byla beznadějně zničena. Harry tiše zaklel a otočil zpět na rejstřík kouzelnických rodů. Druhé jméno, které pro něj bylo důležité, bylo příjmení jeho matky. Kdyby nebylo Siriuse, vůbec by se nedozvěděl, že se jeho matka jmenovala Evansová. Jenže k jeho zklamání, toto jméno ani žádné jemu podobné v knize nebylo. Zkusil druhou knihu, která byla z části věnovaná kouzelníkům z mudlovských rodin, zase nic.
Přece někde být musí, to není možné. Sirius by mi nelhal o matčině jméně, proč by to taky dělal. Musím se podívat znovu do knihovny a teď zkusím oddělení s omezeným přístupem, rozhodl se Harry a odložil knihu vedle sebe.
Zavrtal se hlouběji do křesla, ve kterém seděl a nechal své myšlenky plně proudit svou myslí. Kromě ostatního co ho trápilo, pomyslel na své rodiče. Zda-li pak už dostali jeho dopis?
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Shodou náhod, Harryho rodiče také nespali, byly dvě hodiny po půlnoci a oba dva seděli v rodinné knihovně a popíjeli kávu. Byli zvyklí být dlouho vzhůru a popovídat si spolu o zážitcích dne a plánovat společnou budoucnost. Kdo je neznal tak dobře jako Harry nebo jejich služebnictvo, nikdy by to do nich určitě neřekl.
Elaine svému manželovi zrovna vykládala jak jí chybí jejich syn, Anthony jí na to ani nestačil odpovědět, protože jak on, tak Elaine se bleskově uchopili za levé nadloktí. Anthony si pohotově vyhrnul rukáv a s ohromením sledoval znamení zla, které bylo rozpálené do běla. Anthony pokynul Elaine, toto znamení dokazovalo jediné - Lord Voldemort se vrátil. Oba hned vyskočili z křesla a zamířili k odchodu.
Ve svých smrtijedských hábitech se objevili pro ně velmi známém sídle, ocitli se přímo před kamenným trůnem Lorda Voldemorta, který na něm však neseděl, stál naproti němu, na konci místnosti a trpělivě očekával své dva věrné Smrtijedy.
"Vítejte u mě," ozval se chladný hlas, který se rozlehl celou místností dlážděnou tesanými kameny. Elaine a Anthony se hbitě otočili a spatřili svého mistra, kterého neviděli dlouhých 13.let. "Můj pane," poklonili se oba. "Jak jste to dokázal?" chtěl vědět Anthony, ale stále si držel bezpečný odstup od svého pána. "Už jsem několikrát říkal, že se smrti nebojím. Myslel sis, že někdo jako já se spokojí s obyčejným životem smrtelníka? Ne, musel jsem si zajistit svůj život. Pro případ mé smrti jsem učinil jistá opatření, která tě ovšem nemusí zajímat," odvětil Pán zla a přešel ke svým věrným blíž. Elaine se s mírným strachem rozhlédla po místnosti a zjistila, že jsou jediní Smrtijedi, co byli povoláni.
"Asi se ptáte proč jsem zavolal pouze vás dva," spustil Voldemort. Nečekal na jejich odpověď a pokračoval. "Unesl jsi Harryho Pottera, jak jsem žádal?"
"Ano pane, vychováváme ho, jak jste nařídil," odpověděl poslušně Anthony. "Výborně, věděl jsem, že mě nezklamete a nenecháte ho vyrůstat u toho senilního dědka," odfrkl si Voldemort. Elaine se zachvěla, i když Harryho vychovávali na jejich straně, stejně má svou osobnost a touží spíše po straně dobra, to je vidět jenom z jeho vztahu k mudlovským kouzelníkům. Harry je strašně tvrdohlavý a nic si nenechá jen tak vnutit.
"Nuže, jak se má můj vnuk?" zeptal se Pán zla a k překvapení přítomných se pousmál.
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Harry byl pevně rozhodnutý, že se vrátí zpátky do ložnice a pokusí se vyspat. Sebral knihy, které před chvílí odložil a vydal se po točitých schodech nahoru.
Ráno ho ani nikdo nemusel násilím tahat z postele, protože byl vzhůru ze všech obyvatelů pokoje jako první. Jeho snažení se vyspat dopadlo katastrofálně, celou noc se cítil jako v ohni a ruka ho neustále bolestivě svědila. K tomu se přidaly následky jeho včerejšího posezení na hradní věži, skoro každých deset minut se z jeho úst ozvalo kýchnutí, navíc měl opuchlé oči a velké kruhy pod očima z probdělé noci.
"Harry, je ti dobře?" zeptal se Ron, který se s dlouhým zívnutím právě probudil a starostlivě si prohlížel svého kamaráda. "Ale jo, jen jsem se moc nevyspal," odvětil Harry. "Půjdeme na snídani? Mám hlad," zalhal Harry, čímž se snažil přivézt Rona k jinému tématu. "Jasně, zdálo se mi o sirupových košíčcích," zasnil se Ron a rychle se oblékl. Harry se při jeho slovech upřímně usmál, ať se děje cokoliv, Rona vždy zaujme řeč o jídle.
Počkal až se Ron obleče, popadl školní brašnu a vydal se spolu se zrzkem do Velké síně na snídani. Uvnitř síně bylo několik studentů a všichni profesoři. Harry sklesle zasedl vedle Rona a nalil si do smaltovaného hrnku silný čaj. Chystal se napít a zvedl hrnek k ústům, jenže na něj přišlo další kýchnutí, které mělo za následek, že vylil půlku čaje do talíře před sebou. "Kruci!" nadával Harry, vytáhl hůlku a vysušil menší potopu, kterou způsobil. Netušil, že ho od profesorského stolu pozorují dvě černé oči.
Profesor Snape myslel na Harryho celou noc, na jednu stranu si nadával, proč myslí právě na Pottera, ale na druhou stranu, toho chlapce mu bylo líto. Jak ho stačil za ty roky poznat, došlo mu, že vůbec není jako jeho otec, spíše má povahu své matky, Lily Evansové. To on si celou dobu namlouval, že je jako James Potter, protože mu je tolik podobný, vždy ho dokázal vytočit jen tím, že se na něj podíval a tím mu na mysl vyvanuly vzpomínky na jeho školní léta, kdy ho Potter bezdůvodně napadal.
Když pozoroval jak Harry vstoupil do Velké síně, všiml si, že s ním není něco v pořádku. Nechoval se jako obyčejně, vypadal dost vyčerpaně, zřejmě toho moc nenaspal. Skoro s nikým se nebavil, jen si nabíral jídlo, z kterého stejně nic nesnědl. Snape Harryho neustále pozoroval, rozhodl si s ním promluvit.
Zastavil ho na cestě z Velké síně, když s Ronem mířili přes Vstupní síň na svou první hodinu, což byla hodina přeměňování. "Pottere," oslovil ho profesor. Harry se otočil na půli cestě a protočil oči na Rona. "Ano, pane profesore?" zeptal se nevinně. "Pojďte sem," přikázal Snape, který stál u vstupu do Velké síně. Harry se pomalu rozešel ke Snapeovi a zanechal za sebou postávajícího Rona.
Když Harry přišel blíž, Snape si všiml jak vypadá, z blízka viděl, nejenom že Harry vypadal, že probděl noc, ale v obličeji byl bílý jako křída. Vzpomněl si jak ho včera našel na jedné z hradních věží, určitě tam nastydnul.
"Provedl jsem něco, pane?" podivil se Harry. Snape ho sjel ledovým pohledem. "Zajděte si na ošetřovnu, takhle nemůžete do vyučování," odvětil Snape. "To nebude potřeba, je mi výborně. Už můžu jít?" vykrucoval se Harry. "Ne, Pottere, okamžitě si dojděte na ošetřovnu nebo dostanete školní trest," zavrčel Snape a pronikavě se zadíval Harrymu do očí. "Ale já..." začal Harry. "Dost Pottere, už se s vámi o tom nehodlám bavit, odebírám Nebelvíru 10 bodů za odmlouvání učiteli. A teď jděte na tu ošetřovnu nebo to budou další body dolů," poručil mu Snape. "Ano pane," zavrčel naštvaně Harry, otočil se a vyběhl po schodech nahoru. Předtím pokynul Ronovi, aby šel napřed na přeměňování. Snape ho pozoroval celou cestu, otočil se a zamířil do svého kabinetu přichystat se na svou první hodinu v tomto školním roce.
Ron postával před učebnou přeměňování a čekal na Harryho, který se dostavil vzápětí. "To už tě Pomfreyová pustila?" podivil se Ron. "Nebyl jsem tam," zašklebil se Harry. "To snad není možný, Snape strhne Nebelvíru body jenom pro to, že se mi nechce na ošetřovnu, no chápeš to? Co tím zase sleduje? Nedivil bych se, kdybych dneska ještě k tomu dostal školní trest," nadával Harry. "Jestli Snapea naštveš při lektvarech, tak bych se ani nedivil. Ale poslyš, opravdu nevypadáš dobře, nechceš si fakt dojít za Pomfreyovou?" nadhodil Ron. "Harry, co je ti?" přidala se Hermiona, která k nim právě dorazila. "Fakt mi nic není," odpověděl Harry a rychle vešel do třídy, protože profesorka McGonagallová právě přišla. Hermiona se jen tázavě podívala na Rona, který jí ve stručnosti řekl co se stalo.
Harry si sedl s Ronem do třetí lavice u okna a vyndal si pomůcky na hodinu. Jak Ronovi tak Snapeovi tvrdil, že je v pořádku, ale opak byl pravdou. Cítil se mizerně, vůbec se nevyspal a jeho tělo bylo jako v jednom ohni, i když ve tváři byl křídově bílý. Připadalo mu, že jeho tělem koluje mocná síla energie, zřejmě nová moc, která měla za následek spálenou stránku v rodinné knížce. Navíc jeho ruka ho nepříjemně pálila a každou chvíli v ní bolestivě škublo.
"Pane Pottere, na slovíčko," zavolala si ho McGonagallová, když hodina skončila. Harry si povzdychl, to je už podruhé za den, co s ním chce mluvit vyučující. Všichni žáci odešli a Harry se přesunul ke katedře, kde na něj čekala profesorka.
"Proč jste nedával pozor? Trápí vás něco?" zeptala se přísně vyhlížející profesorka. "Omlouvám se, asi jsem se zamyslel," omlouval se rychle Harry. "Nevypadáte dobře, měl byste si zajít na ošetřovnu," starostlivě si ho prohlížela McGonagallová. "Už je to lepší, je mi dobře," zalhal Harry. "Pottere, mějte rozum, madam Pomfreyová by se na vás měla raději podívat," odvětila McGonagallová. "Dobře, paní profesorko," souhlasil naoko Harry. Proč ho každý posílá na ošetřovnu? Nesnáší to tam, ten nemocniční smrad a přehnaně starostlivá ošetřovatelka. Při její pečlivosti by si ho tam určitě nechala, o což teda rozhodně nestál, to tu bolest raději vydrží.
Rozloučil se s profesorkou, připojil se k Ronovi a Hermioně, kteří na něho čekali před učebnou a společně zamířili na další hodinu, což byly lektvary. "Co ti chtěla?" zeptala se Hermiona. "Ale nic, jen se ptala proč jsem nedával při hodině pozor," odvětil vyhýbavě Harry a snažil se nevnímat Hermionin vyčítavý pohled.
"O co, že nám Snape dá nějakej ohavnej úkol," zašeptal Ron Harrymu, když si sedli do lavic kamenné učebny. "O nic, ten umaštěnec určitě na nic jiného nemyslí," odvětil mu šeptem Harry. Když na konci hodiny odevzdávali svoje vzorky s lektvary, opravdu jim Snape zadal očekávaný úkol - 70 centimetrový esej o použití protijedů. Když Harry pokládal svůj výsledek dnešní hodiny Snapeovi na katedru, profesor si Harryho důkladně prohlédl. "Máte školní trest Pottere, počkejte tady po hodině," poručil mu chladně. Harry se zamračil a vydal se zpátky do lavice. Pošeptal Ronovi a Hermioně, že dostal školní trest a musí tu ještě zůstat, ti slíbili, že na něj počkají na obědě.
Harry počkal až všichni studenti opustili učebnu, zvedl se ze židle a vykročil ke Snapeovi. "Vy jste si snad myslel, že na to nepřijdu? Víte za co ten trest máte," promluvil k němu mistr lektvarů. "Ano pane," hlesl Harry. Bylo mu jasné, že je na něm poznat, že ošetřovnu nenavštívil, Pomfreyová by mu určitě dala něco proti bolesti a on by se netvářil jak při kletbě cruciatus.
"Řekněte mi laskavě proč jste nebyl na ošetřovně. Připadáte si snad tak veledůležitý, že je to pod vaší úroveň navštívit školní ošetřovnu nebo chcete aby vás každý obdivoval za to jak hrdinsky přetrpíte svou bolest?" vyjel na něj jízlivě Snape. Harry nevěděl co na to říct. "Ne, to opravdu nechci," zavrčel Harry. "Jestli je to všechno, tak můžu jít, nashledanou pane," řekl Harry a otočil se k odchodu. "Pottere, okamžitě se vraťte!" zakřičel na něj Snape. Harry se naštvaně otočil. "Ano, profesore?" vyplivl ze sebe Harry. "Osobně vás doprovodím na ošetřovnu, když nejste schopný dojít tam sám," vyprskl naštvaně Snape. Harry se začal nenápadně sunout ke dveřím sklepení, jenže toho si Snape všiml, rázně k němu přiskočil a chytnul ho za zápěstí levé ruky.
Harry vyjekl bolestí a vymanil ruku z profesorova sevření. "Co máte s rukou, Pottere?" vyjel na něj Snape. "Nic," snažil se skrýt Harry levou ruku za záda. Snape byl ale rychlejší, znovu ho chytil za ruku, vytáhl mu hábit až k loktu a ruku si prohlédl. "Kde jste se tak popálil?" podivil se Snape a zapomněl na svůj chladný hlas. "Nikde, to samo," vykoktal ze sebe Harry. Snape si ho přeměřil zkoumavým pohledem. "Samo? Tak o tom si ještě promluvíme," odvětil Snape a pak beze slova vytáhl Harryho z učebny a zamířil s ním na bradavickou ošetřovnu.
super kapitolka, fakt skvěle napsaný a co teprv ten děj...jo a harry je voldemortův vnuk? cožeeee
??
styl mno, tak to chci teda vidět , jak to bude pokračovat , už se nemůžu dočkat
PS: mam 1 koment....mno nic, já mam vždycky takovou radost....