3. února 2008 v 21:21 | Rikisa
|
Hojky, tak jsem tu s novou kapitolou, protože byly na tuto povídku velmi zajímavé ohlasy, za které vám moc děkuju, rozhodla jsem se přidat zrovna k této povídce. Hezké čtení.
Ve velkém přepychovém sídle se právě probudil čtrnáctiletý chlapec s neposednými černými vlasy, sáhl po brýlích na nočním stolku a ihned si je nasadil, pomalu se oblékl a zamířil do koupelny, aby provedl obvyklou ranní hygienu.
Jeho pokoj byl velice prostorný, stěny byly laděny do světle zelené, stejně tak i koberec a záclony. Uprostřed místnosti stála velká postel s nebesy, vedle na nočním stolku se povalovala chlapcova hůlka a nějaké osobní věci. Byly zde ještě dvě velké skříně, v kterých měl mladík své oblečení, nutno podotknout, že všechno co nosil, bylo neuvěřitelně drahé a kvalitní, jeho rodiče na něm nikdy nešetřili.
Pod oknem, kterým bylo vidět na pozemky sídla, stál psací stůl a pohodlná židle. Na něm se válelo množství knih a pergamenů, v rohu stolu byl kalamář s inkoustem a brk. Nedaleko stolu, blízko u dveří se rozprostírala velká knihovna plná nejrůznějších knih. O knihovnu bylo opřené chlapcovo koště a pokojem se ozývalo šustění křídel jeho sovy Hedviky, která seděla na nejvyšší skříni v pokoji. U nohou postele ležel hnědý školní kufr, v kterém bylo ledabyle poskládáno pár věcí, protože zítra měl jet mladík do školy. Chlapec se jmenoval Harry Potter, byl to kouzelník a již počtvrté se chystal do školy čar a kouzel v Bradavicích.
Harry vyšel z koupelny a spatřil ve svém pokoji jeho osobní skřítku Cindy. "Pane, váš otec vám vzkazuje, že se máte ihned dostavit na snídani, protože máte návštěvu, pane" řekla Cindy pisklavým hlasem. "Koho?" chtěl vědět Harry. "Přišel pan Malfoy se synem, pane," odpověděla skřítka.
Harry protočil oči. "To zas bude," odfrkl si. "Vyřiď mu prosím, že hned přijdu," řekl Cindy a rychle přešel k posteli, kde si obul boty.
Harry žil u svých adoptivních rodičů od svého prvního roku, byli na něj vždycky moc hodní, ale podle toho, z jaké stránky to bral. Byli velmi bohatí
a přátelili se s lidmi jako byli Malfoyovi, většinou to byli lidé, kteří zastávali Voldemorta, jak se dozvěděl od svého nejlepšího přítele Rona Weasleyeho. Většinou k nim domů chodili různí lidé z vyšší společnosti, které se snažili jeho rodičům zalíbit, jemu se to hnusilo, takové snobské akce se mu vůbec nezamlouvali.
Přitom byl od malička vychováván k tomu, aby se choval jako právoplatný majitel čisté krve a zaujal tak místo ve své náhradní rodině, ale stále používal své pravé příjmení, protože si to tak přáli jeho rodiče, tak mu to alespoň řekl jeho adoptivní otec. Učil se i černou magii a ostatní věci, které jemu samotnému nebyli zrovna po chuti.
Nikdo mu nikdy pořádně neřekl, co se stalo jeho pravým rodičům, ale teprve v loňském roce v Bradavicích ho tajně vyhledal jeho kmotr Sirius Black a pověděl mu pravdu. Že jeho rodiče byli zabiti Smrtijedy a jeho že po bitvě nenašli, nevěděli kam se ztratil a nikdo ho nemohl navštívit, protože se k Harrymu nemohli dostat přes jeho rodiče, kteří ho hlídají jako oko v hlavě, jako kdyby to byl jejich vlastní syn, byl hlídán na každém kroku.
Od té doby uplynuly dva měsíce prázdnin a Harry měl stále strašný vztek, na všechny a hlavně na své rodiče, které vždycky bral jako svou rodinu, měl je rád, ale to, že ho nutili do černé magie a že se musel vždycky přetvařovat před vzácnými hosty, to na nich nenáviděl, od konce minulého školního roku, kdy mu Sirius řekl pravdu, plánoval Harry útěk. Domluvil se se Siriusem, že jakmile přijede do školy, napíše svým rodičům dopis, ve kterém jim sdělí, že už se k ním nevrátí. A pak po školním roce se nastěhuje ke svému kmotrovi, který mu to milerád nabídnul.
Harry vystřelil jak střela z postele, protože si uvědomil, že svým přemýšlením se v pokoji zdržel bezmála deset minut, jestli hned nepůjde dolů, jeho otec ho zabije.
"Dobré ráno," pozdravil slušně a zasedl po levici svého otce. Jeho otec Anthony Francis D´Wallaicey po něm vrhnul káravý pohled, kterým tak zdůraznil jeho přísně vyhlížející obličej. Měl krátké hnědé vlasy a hluboké, tmavě modré oči, byl velmi vysoké postavy a každému vždy dával najevo, jak pohrdá se všemi, kdo pochází z mudlovské rodiny nebo kdo nemá čistou krev.
Jeho matka Elaine Ciara D´Wallaicey, která seděla naproti němu se na něj usmála, vždycky na něj byla hodná, i když se vším souhlasila se svým manželem a zásadně pohrdala vším, co by mohlo pošpinit jméno rodiny, do jejich domu nesměl vstoupit nikdo, kdo neměl čistou krev nebo alespoň musel pocházet z dobré rodiny, mít alespoň poloviční čistě kouzelnickou krev. Elaine měla dlouhé kudrnaté černé vlasy a tmavě hnědé až černé oči, jemné rysy v obličeji a vždy přátelský úsměv. Harry u nich vyrůstal jako jediný, protože jiné děti už neměli.
U stolu seděl i Lucius a Draco Malfoyovi, kteří u nich byli častými hosty, stejně tak jako jeho rodina u nich. S Dracem vždycky docela vycházel, ale od prvního ročníku školy se jejich cesty rozdělili, protože Harry byl zařazen do Nebelvíru a Draco do Zmijozelu. Harry zjistil jaký Draco opravdu je, když viděl, jak pohrdá všemi mudlovskými žáky na škole, on takový být nechtěl. Nechtěl být jako jeho rodiče, to musel změnit. Draco byl protivný a on jím opovrhoval za to jaký ve skutečnosti je.
"Jak se těšíš do školy, Harry?" zeptal se přátelsky Lucius. Harrymu dalo pořádnou práci, aby se na jeho tváři neobjevil pohrdavý úšklebek. "Už se nemůžu dočkat," odpověděl Harry a pustil se do snídaně, která před ním ležela. "Draco, ty mi to jistě povíš," ozval se Harryho otec. Harry odtrhl oči od snídaně a pozoroval svého otce, co zase zamýšlí. Anthony se na něj zadíval a mírně zdvihl své husté obočí, pak se obrátil zpět k Dracovi. "Nestýká se Harry s těmi mudlovskými šmejdy a zrádci?" chtěl vědět Anthony, nepatrně se zamračil a očekával chlapcovu odpověď.
Harry po Dracovi vrhl nenápadně prosebný, ale zároveň varovný pohled. "Už jsem ho s nimi nikdy neviděl," zalhal neochotně Draco. Nejraději by to Harryho rodičům všechno vyzvonil, jenže věděl, že by si to s ním Harry vyřídil. Harry byl silnější než on, už v sedmi letech se u něj objevili zvláštní schopnosti, které byly většinou dědičné, ale nikdo mu nikdy neřekl proč tyto schopnosti má. Chtěl by se dozvědět víc o své pravé rodině, ze které pochází, nikdy však v Bradavické knihovně nenašel sebemenší zmínku o jménech jeho rodičů, žádné jméno Potter ani Evans nebylo k nalezení.
Mimo hadí jazyk, který objevil až ve druhém ročníku, uměl přivolávat myslí nejrůznější věci nebo je přemisťovat, ovládal umění nitrozpytu a další schopnosti podle jeho rodičů se mu ještě objeví v průběhu života, do jeho osmnácti let. Před rokem, když se zranil jeho spolužák, Neville Longbottom, při hodině lektvarů, seděl zrovna vedle něj. Nevill se ošklivě řízl nožíkem na housenky do ruky, Harry mu podával kapesník, ale jak se nad ránou pozastavil, z ruky mu najednou vystřelilo zlatavé světlo a ozářilo celou učebnu. Když záře přestala, Nevillova rána se zacelila, Harry se po tom však složil, vzalo mu to hodně energie, takže tuto moc mu rodiče zakázali používat do té doby, než bude silnější a bude jí moci používat.
Co se ale týkalo ostatních věcí, tak snadno všechno neovládal. Například nitrobrana nebo neverbální kouzlení, to mu nikdy moc nešlo, obzvlášť nitrobrana, kterou ho jeho otec učil od jeho devíti let, ale stejně to nepomohlo, takže jeho otec vždycky snadno poznal, když lhal.
Harry měl po Dracových slovech nepříjemný pocit, že se na něj otec dívá. Snažil se si toho nevšímat a jedl dál svou snídani. "Je to pravda?" zeptal se přísně Harryho. "Jistě," odpověděl Harry, ale neodtrhl oči od misky ovesných vloček. "Dívej se na mě, když s tebou mluvím!" poručil mu Anthony. Harry neochotně upřel svůj pohled na otce, raději to udělal, znal svého otce moc dobře na to, aby věděl, že si na kázni velmi zakládá.
"Tak je to pravda?" zeptal se podruhé Anthony. "Ano otče," odvětil Harry a snažil se nedívat se otci přímo do očí. "Jsem zvědavý kdy se konečně naučíš nitrobranu. Zase mi lžeš!" poznal to na něm Anthony. "Promiň, ale jsou to moji kamarádi, prostě je mám rád," vysvětloval Harry. "Takže je to pravda, ty se s nimi stále stýkáš! To snad nemyslíš vážně! Ty z takové vážené rodiny!" rozkřičel se jeho otec, prudce se postavil a začal přecházet po jídelně.
"Anthony, ovládej se!" ozvala se jeho žena. Harry nám určitě slíbí, že už se s nimi stýkat nebude. Že mám pravdu, zlato?" podívala se na svého syna. Ten jen něco odsekl hadí řečí. Sice mu nikdo nerozuměl, ale že to bylo naštvaným tónem, to poznali.
Anthony se na okamžik zarazil, jako kdyby se vrátil jeho bývalý mistr, vyměnil si s Luciusem zaskočený pohled, pak se ale zpátky otočil na svého syna. "Tohle na mě nezkoušej, mluv s námi normálně a odpověz své matce!" okřikl ho Anthony a posadil se zpět ke stolu.
"Promiň mami, ale já prostě nemůžu," vymlouval se Harry. "Ale no tak, Harry, vezmi to rozumě, ty jsi výjimečný, nemůžeš se zahazovat s takovou lůzou," domlouvala mu Elaine. "Ale,..." chtěl odmlouvat mladý Potter. "Žádné ale, už jsem řekl, nebudeš se s nimi stýkat a hotovo! A kdyby ne, zjistím si to!" přerušil jeho protesty Anthony a přísně se zadíval na svého syna. "Dobře, dobře, vynasnažím se," slíbil Harry, ale v duchu si řekl, že se na ten slib může klidně vykašlat, svých přátel si prostě cenní a nevzdá se jich.
"Omluvte mě, ale musím jít ještě nakrmit Hedviku. Smít odejít?" zeptal se otce. "No běž," odsekl jeho otec, který ještě stále nemohl rozdýchat synův přístup k lidem. K lidem, kteří nejsou hodni žít v kouzelnickém světě vedle rodin, jako je právě ta jeho.
Harry si večer dobalil všechny věci tím způsobem, že pohodlně ležel na posteli a silou mysli nechal kolem sebe létat potřebné předměty, které elegantně skončily v kufru. Ovšem sami se tam nenaskládaly, takže je Harry musel v kufru ještě trochu srovnat. Když byl hotový, unaveně si sedl na postel, rychle se převlékl, zalehl do postele a s myšlenkami na zítřejší odjezd do Bradavic okamžitě usnul.
Je to zajímavé....