5. ledna 2008 v 16:39 | Vina
|
Co dodat? Jistě jste nedočkaví na pokračování...
Susan s klepoucíma nohama došla ke stoličce a posadila.
"Á takže tě tu konečně vidím Susan Liebhabe," dívka při tom sebou poplašeně škubla.
"Nemáš se čeho bát, jsem tu od toho, abych tě zařadil do správné koleje. Kam tě ale poslat. Jsi z velmi starobylého rodu, to ano, taky máš velkou moc. Ale kam tě poslat? Nebojíš se a chceš ukázat co v tobě je. Jen jedno se mi nelíbí ta kletba, ale to se časem vyjasní. Tak kam tě poslat. Hlavu máš na Havraspár, ale tam bys ses nehodila, ani na dobrotivý Mrzimór se moc nehodíš, i když máš v sobě velké dobro. Vidím že jsi zdědila i lstivost Zmijozelu, ale ti by tě zkazili. Že by chrabrý Nebelvír, ano to bude to pravé. Získáš to co jsi v životě neměla. "NEBELVÍR," vykřikl asi po 10 minutách moudrý klobouk. Susan se začala už bát, že ji nikam nezařadí a bude se muset vrátit do nemocnice.
McGonagallová jí sundala klobouk a Susan se vrátila na stoličku.
"Pane profesore, proč mám být znova zařazený, vždyť…"
"Harry, oficiálně budeš prohlášen jako Harry Tobias Snape, syn profesora Severuse Snapea. Proto musíš být znova zařazený." Usmál se na něj Brumbál.
Harry si zhluboka povzdechl a vydal se na stoličce. Profesorka mu vložila na hlavu klobouk a znova uslyšel ten hlas, co slyšel před dvěma lety.
"Takže ty jsi tu už zase, ale teď je něco jinak. Ano, už to vidím, to co bylo i mě skryto. Velmi zajímavé. Stejně jako ty tak i Susan, máte něco společného. Nerozvinutou moc, velmi zajímavé, ty pocházíš ze dvou velmi význačných rodů. Vidím, že sílu máš po matce, ale také po otci, ale hlavně po matce. Po otci si zdědil spíše povahu. Ano znovu tě mám zařadit, ale teď pod jménem Harry Tobias Snape. Temnonoš schopnostmi a světlonoš povahou, ale i po otci jsi zděsil nějakou tu moc. Využij ji líp než tví rodiče a pro lepší věc. Nezahazuj tím kdo jsi, přijmi to a budeš šťasten. Ty jsi ten co to rozhodne. Nejsilnější z obou rodů, ale také poslední. I když si slabý, alespoň pro zatím. Tvá nová kamarádka ti pomůže, navzájem si pomůžete.
Tak a teď k tvému zařazení, jsi sice jiný, ale ne na tolik, abych měnil své rozhodnutí, jednou jsem tě poslal do Nebelvíru a za tím si stojím, ať je to tedy, "NEBELVÍR!" Vykřikl nahlas klobouk. Harry se ho tentokrát ani nedovolil přerušit.
Profesorka mu sundala klobouk a na obě děti se usmála.
"Vítám vás v Nebelvíru, jak už pan Snape ví, tak jsem ředitelka vaší koleje. A teď slečno Liebhaber, je na čase, abych vám ukázala váš pokoj. Pojďte prosím se mnou." Usmála se podruhé za tento den na dívku McGonagallová.
"Paní profesorko jsem Susan." Usmála na profesorku. Profesorka jen zvedla jedno obočí, ale nekomentovala to.
Jak profesorka, tak madam Pomfreyová a Susan odešli a nechali tam muže o samotě. Severus se mezi tím posadil na křeslo, kde před tím seděla Minerva.
Brumbál po odchodu žen položil na malý konferenční stolek zabalenou Harryho dýku. Byla zabalená v bíločerném hedvábí. Opatrně ji rozbalil a posadil se naproti oběma.
"Tak Harry, jistě máš mnoho otázek. Pozval jsem tvého otce, abychom vyřešili nějaké věci, které se týkají tebe osobně," usmál se Brumbál.
"Moje máma tedy nebyla mudla, pokud se nepletu?" zeptal se na jednu z věcí, která ho pálila na jazyku.
"Víš, ve skutečnosti se o jejích rodičích nic neví. Je sice spojována s jistým šlechtickým rodem v Itálii, ale neví kdo to opravdu byl. Vystupovali jako mudlové." Podíval se na oba Brumbál.
"Jak se jmenoval ten rod." bylo to poprvé co se ozval Severus.
"Jistě to nevím Severusi, ale tady v tom by nám mohl pomoci Harry," usmál se ředitel a obrátil svůj pohled na chlapce.
"Já, ale vždyť já nic nevím. Jen ten sen." Vzpomněl si náhle.
"Jaký sen Harry," Optal se se zájmem Brumbál.
"No," podíval se na svého otce, který kývnul. I když pořád se s tím nesmířil, byl rád že tu je.
"Jeden sen co se mi zdál v nemocnici," snažil se to nějak zamluvit.
"Směl bych vědět co bylo v tom snu?" optal se vlídně Brumbál.
"I mě by to zajímalo, Harry. Protože dýka se objevuje, až je ti osmnáct a ne když je ti třináct let." Usmál se mírně Severus na svého syna. Hary se zhluboka nadechl a začal:
"Sen začal tím, že jsem se probudil v nemocnici, když jsem se podíval do zrcadla, vypadal jsem jako teď, jen s tím rozdílem, že jsem byl starší. Pak došel léčitel a řekl mi, že jsem byl 5 let v komatu. Potom jsem opustil nemocnici a něco mě táhlo do jednoho starého domu. Vypadalo to tam jako, že tam dlouho nikdo nebydlel. Druhý den jsem našel v podzemí převelikou knihovnu a visel tam obraz Tobiase Snapea, který mi řekl, že rod Snapeů je velice starobylý. Většinou se v rodě vyskytují světlonoši a temnonoši. Pak mi řekl že mám říct to kouzlo a pak se objevila dýka stejná jako tady leží. A pak jsem se probudil." Dovyprávěl to zkráceně Harry.
"Byl jsi v našem rodinném sídle," ozval se mírně překvapeně Snape, protože jeho sny dokázal perfektně popsat knihovnu ve které už tak dlouho nebyl.
Po tom bylo tíživé ticho.
"Harry, a o matce se v tom snu ten obraz tvého dědečka nezmiňoval?" přerušil nakonec ticho Brumbál.
"Jen to, že i když pocházela z mudlovské rodiny, tak očistila mou krev. Proto prej dokázal můj otec zplodit pravého potomka Snapeů. Nic víc nevím," povzdechl si Harry.
"Dobrá, vím že ten rod pocházel z Itálie z Florencie, prozatím se mě nic víc nepodařilo zjistit," řekl to spíše Severusovi, než Harrymu. Věděl víc, ale před Harrym o tom nechtěl mluvit. Bál se jak na to zareaguje, přece ještě nebyl úplně v pořádku.
"Tak myslím, že prozatím se už nemáme o čem bavit. Severusi, dovedl by jsi Harryho do jeho pokoje? Popy ho dojde ještě vyšetřit." Usmál se Brumbál. A to znamenalo pro oba, že mají odejít.
Oba šli do Harryho pokoje mlčky. Když byly v pokoji, tak se Harry posadil na postel a zadíval se na Snapea.
"Víš Harry, s tvou matkou jsme bydleli tady v Bradavicích." Začal pomalu.
"Vy jste ji opravdu miloval?" zeptal se Harry sotva slyšitelně.
"Ano Harry a nevykej mi, když budeme o samotě. Vím, je to pro tebe jistě těžké, jen kdybys mi dal aspoň šanci. Nebudu na tebe tlačit." Po tom se otočil a odešel z pokoje pryč.
Harry hleděl na dveře, kde zmizel jeho otec a profesor v jednom. Dokonce chce, abych mu dal čas. Ne to není ten slizký Snape, já už se v tom vůbec neznám.
"Auuuuuu." Chytil se za hrudník a skončil na zemi u postele. Bolest, která mu vystřelovala do hrudi, byla hrozná. Nemohl ani křičet, pak ovšem ze sebe vydal hlasitý sten a omdlel.
Vzbudil se v pohodlné posteli. Kolem sebe viděl pěkně zařízený pokoj, světlomodré stěny, tmavomodré povlečení ve kterém ležel. Nábytek byl z ořechového dřeva. Celý pokoj byl velice příjemně zařízený.
Všiml si, že vedle něj někdo spí v křesle. Když si nasadil brýle, tak si všiml, že je to jeho otec. Chtěl se posadil, ale unikl mu bolestný sten. Snape se trhnutím probudil a hned se podíval na Harryho.
"Jak je ti?" zeptal se starostlivě.
"Bolí to." Šáhl si na hrudník. Snape vzal jakýsi lektvar a podržel mu hlavu, aby mu to nezaskočilo.
Harrymu se po tom lektvaru se ulevilo a šlo na něho opět spaní. Snape ho držel v náručí a hladil po vlasech dokud neusnul úplně. Potom ho pořádně přikryl a vydal se do vedlejšího pokoje, kde byla Pomfreyová a Susan.
"Popy, už se probral, ale má stále bolesti. Ten lektvar mu pomohl. Teď spí." Oznámil mírně stroze, ale v hlase měl strach.
"Severusi, bude potřebovat ještě čas než se úplně uzdraví." Chytla ho za rameno. Snape pokýval hlavou a odešel. Sedl si k Harrymu, kde před tím spal a pozoroval svého syna
Co dodat? Jedině to, že je to ještě nádhernější než ta minulá! Nádherně se mi to četlo a jsem ráda že už Harry i uvažuje docela o Snapeovy jako o dobrým člověku. Mooooooc tě chválím. Naprostá nádhera. Moc se mi to líbilo a těším se na další. :)