8. prosince 2007 v 14:13 | rikisa
|
Druhá kapča je tu, ať se vám líbí.
"Tak pojď už Dvanácteráku," pobízel ho Sirius, když na něj Harry neustále zíral. Harry se však ani nehnul, nemohl tomu uvěřit. "Hele co je, nemáme čas tu ztrácet naše drahocenné mládí. Tak je ti něco nebo ne?" zeptal se trochu zaraženě Sirius. "Počkej," zarazil se, když si Harryho lépe prohlédl. "Kámo, nezmenšil si se trochu?" zeptal se jeho kmotr. Pak ale vyvalil oči a vykřikl: "Jamesi, kruci! Ty máš zelené oči!! Co to máš na čele? Jak se ti to stalo??"
"Ale já nejsem," nedořekl Harry, protože byl znovu v šoku, když spatřil osobu za Siriusem. "Ta...Jamesi?" opravil se rychle Harry. "Cože?" nechápal Sirius o čem to mluví. Když si všiml kam se Harry kouká, otočil se a nevěřil vlastním očím. "Jamesi? Co ty tu...tady ...nechápu," koktal Sirus, a díval se z jednoho Jamese na druhého. James starší na tom nebyl o nic lépe, také byl šokovaný, když přímo před sebou spatřil přesnou kopii sebe. Až na ty oči, vypadají jako... zamyslel se James.
Já jsem se ocitnul v minulosti, to nemůže být pravda. Co budu dělat? Jak jim to mám vysvětlit? Co když něco provedu a změním budoucnost? Počkat...a co když mi to nevadí? Hm, to nejde, zahrávat si s časem je velmi nebezpečné. A co kdybych se na to prostě vykašlal? Ne, to nejde, zavrhl svou myšlenku Harry. Potřebuji s nikým mluvit, no jistě, Brumbál, napadlo ho ihned.
"Hele, kdo vůbec jsi?" zeptal se ho Sirius. Pravý James přestal zírat na svého syna, o kterém nevěděl, že je jeho synem a přidal se k Siriusovi. "Nikdy jsem tě tu neviděl. A jak je možné, že vypadáš jako já?" "Já nevím, opravdu. Potřeboval bych mluvit s Brumbálem," poprosil oba. "My tě tam zavedeme, pak nám ale řekneš, kdo jsi," souhlasil jeho otec a kmotr. Ocitli se před kamenným chrličem, James řekl heslo a slíbil Harrymu, že tu na něj počkají. Harry vystoupal po točitých schodech a zaklepal na ředitelnu, jemu tak dobře známou. Po Brumbálově vyzvání nesměle vešel dovnitř.
"Dobrý den, pane profesore. Mohl bych s vámi mluvit?" zeptal se hned ve dveřích. Brumbál zvedl oči od stolu, kde něco zapisoval do pergamenu. Spatřil mladíka velice podobnému Jamesi Potterovi, byl menší a měl jiné oči. Že by to byl jeho příbuzný? Pomyslel si. Když si všiml, že má chlapec na sobě školní uniformu (no prostě hábit se vším všadyJ), usmyslel si, že to musí být student, jenže ještě ho tu nikdy neviděl, to je nemožné. Uniforma vypadala jinak než ty, které nosívají jeho studenti, jenže musela to být uniforma Bradavic, na chlapcově hrudi se vyjímal znak školy.
"Dobrý den, mladíku. Posaďte se," promluvil po chvíli přemýšlení Brumbál. Harry se posadil a převyprávěl řediteli jak se sem dostal, že je z budoucnosti, řekl mu své jméno. Nic z minulosti však neprozradil. "Harry Potter? Ty jsi příbuzný Jamese Pottera?" zeptal se ředitel. "Ano, jsem jeho syn, jeho a ..." "Stop stop, víc neprozrazuj," zastavil ho profesor. "Takže Harry, smím ti tak říkat?" zeptal se Brumbál. "Ano jistě, říkáte mi tak pořád," souhlasil Harry. Brumbál se trochu zarazil. Takže se známe i v budoucnosti, to je očividné, pomyslel si ředitel. Mladík mu byl velice sympatický. "Nevím co se mohlo stát, ale na to příjdeme. Nejspíš si svou chybou v lektvarech změnil celé složení tekutiny a vznikl úplně nový druh lektvaru, který tě poslal do minulosti. Zatím tu budeš muset zůstat, používej své pravé jméno, ale příjmení ti musíme změnit. Budeš Harry Cordbrave (složenina anglického srdečný(cordial) a statečný(brave) - taková trochu zkomoleninaJ).Ostatním vysvětli, že jsi se s rodiči přistěhoval z jiné země, hlavně jim nic neříkej o své minulosti, když budou neodbytní, něco si vymysli. Svou přítomností můžeš změnit budoucnost, proto jednej ve všem velmi opatrně. A musím tě požádat Harry, ať se stalo cokoliv co by si chtěl změnit, neudělej nic co by tě mohlo mrzet. Nezahrávej si s časem. "Ano pane," odpověděl Harry. A v duchu si řekl: "Budu se snažit nic nezměnit. Dokážu to ale?"
"Budeš studovat mezitím v Nebelvíru, jak vidím - podíval se na barvy na hábitu - ve své době jsi také Nebelvírským studentem. Oblečení, učebnice a ostatní věci ti obstarám. Zítra je budeš mít v Nebelvírské věži. Svou hůlku máš?" zeptal se Brumbál. "Ano pane," odpověděl Harry a instinktivně ji stiskl v kapse. "Tak tedy můžeš jít. A kdyby se cokoliv dělo, neváhej za mnou přijít. Dám ti včas vědět až zjistím jakým způsobem tě dopravíme zpět do tvé doby," propustil ho Brumbál. "Málem bych zapoměl, tady máš pravý školní hábit, abys nebyl nápadný," řekl ještě ředitel a kouzlem Harryho převlékl. "Děkuji pane," rozloučil se Harry a vydal se zpět ke svému otci a kmotrovi.
"Tak co nám povíš?" zeptal se ho ihned Sirius, když k nim Harry přišel. "Jmenuji se Harry Cordbrave, jsem tu nový, přistěhoval jsem se z Austrálie. Byl jsem trochu zmatený, zrovna jsem přijel a zabloudil jsem, proto jsem také potřeboval mluvit s Brumbálem," vysvětlil přesvědčivě Harry. "Fajn, vítej," přivítali ho oba dva, ale stejně jim nešlo do hlavy, že je Harry tak podobný Jamesovi. Dále to však neřešili a představili se mu i oni. "A opravdu nejste příbuzní?" ujistil se Sirius. James i Harry se pousmáli a zakroutili hlavami.
"Jak vidím, tak patříš do Nebelvíru, to je skvělé, my tam chodíme taky, musíme tě seznámit s ostatními," řekl nadšeně James, když si všiml Harryho oblečení. "To budu moc rád," souhlasil Harry. Následně všichni tři zamířili do Nebelvírské věže.
"Reme," křikl James na chlapce, který byl zahloubaný do nějaké obrovské knihy ve společenské místnosti. Remus pomalu zvedl oči od knihy a uviděl oba své kamarády spolu s neznámým mladíkem. "Kdo je to?" zeptal se. "To je Harry Cordbrave, je z Austrálie," představil ho Sirius. Harry došel k Remusovi a podali si ruce. Remus se na něj poté zadíval a nemohl si odpustit jednu otázku. "Nejste s Jamesem příbuzní?" Na to se Harry, James i Sirius začali smát. "To už jsem dlouho neslyšel," řekl nakonec Harry. Kdyby tak věděli, kdo opravdu jsem, pomyslel si. Remus se na ně tázavě podíval, nakonec mu odpověděl James. "Ne, opravdu nejsme příbuzní. Asi mám dvojníka," zasmál se na Harryho.
James ale jako by v tu chvíli zkameněl, díval se zasněným pohledem někam za Harryho. Harry se otočil a spatřil, jak podobiznou do společenské místnosti vešla nějaká dívka a s ní jeho matka. Lily Evansová si všimla pohledů, které se na ní upírali a vrhla po Jamesovi naštvaným pohledem. To Harryho naprosto šokovalo, co to mělo být? "Proč se na tebe tak dívala?" zeptal se nechápavě Harry. "Je do Lily blázen," vysvětlil mu Sirius. "Jenže nemůže přetrpět to, že občas napadnu Srabuse," doplnil ho James. "Snapea? Proč se ho zastává?" vyhrkl Harry. Když viděl jak se všichni tři Pobertové tváří překvapeně, nejradši by si nafackoval. Sakra, drž hubu, před tím než z tebe něco vypadne, si to dvakrát rozmysli, nadával si v duchu Harry.
"Takže, ukážete mi ložnici?" snažil se to zamluvit Harry. "Ty znáš Snapea?" zeptal se Remus. "No, ani ne. Jen jsem ho zahlédl na chodbě, když jsem přijel a slyšel jsem někoho jak na něj volá, to je vše," zalhal Harry. "To na něj někdo musel volat Srabusi i Snape, jinak bys nevěděl kdo to je," tvářil se nepřesvědčeně James. "Jo, tak nějak, moc jsem to nevnímal, rozhlížel jsem se po nové škole. Až teď jsem si na to vzpoměl," vymýšlel si dál Harry. "No dobře, ukážeme ti ložnici," řekl Sirius a všichni čtyři zamířili nahoru do studentských pokojů.
"U nás je naštěstí jedna postel volná. Takže tu můžeš s námi bydlet," usmál se Sirius a ukázal mu lůžko. "To je prima," zhodnotil to Harry. "Jinak tady spím já, tady James, Remus a Peter," ukazoval na jednotlivé postele s nebesy Sirius. Do místnosti v tu chvíli vpadl poslední jmenovaný Peter. Harry se na něj zahleděl, kdyby tím nemohl změnit budoucnost, nejraději by ho uškrtil hned na místě. To kvůli tobě ty zmetku, jsou rodiče mrtví, nadával mu v duchu. "Ahoj, já jsem Peter Pettigrew," představil se a podal Harrymu ruku. Harry po něm vrhl zamračený pohled a řekl jen: "Těší mě," ale ruku mu nepodal. To bylo všem Pobertům velmi divné. Proč se na něj tak díval? Honilo se jim hlavou.
V BRADAVICICÍCH - BUDOUCNOST
"Co je s ním madam Pomfreyová?" ptal se ředitel, který stál nad svým studentem. "Nevím Brumbále, musíte se zeptat Snapea, teď se právě pokouší ve své laboratoři vyrobit ten samý lektvar, kterého se Potter nadýchal," vysvětlila ošetřovatelka. "Takže zatím nemůžu dělat vůbec nic. Jeho životní funkce jsou naprosto v pořádku, je jen v bezvědomí. Můžeme jen doufat, že se probudí brzy."
Brumbál tedy zamířil hned ke Snapeovi do laboratoře. "Severusi, už jste něco zjistil?" "Zatím ne pane, ale já na to příjdu. Potter musel změnit složení lektvaru, jenže mohlo to být cokoliv. Mohl tam přidat o kapku víc, o kapku míň všeho. Musím prozkoumat všechny možnosti, až pak zjistíme, jak z toho Pottera dostat," odpověděl mu Severus. "Až něco zjistíte, dejte mi ihned vědět," požádal ho Brumbál. Severus přikývnul a pokračoval v práci. Nechtěl si to připustit, ale měl toho chlapce docela rád, jenže nesnášel jeho otce a v tom to bylo. Nikdy by mu však neřekl do očí, že mu na něm záleží. Teď musel najít správné složení lektvaru.
ZPÁTKY V MINULOSTI
Harry měl již všechny potřebné učebnice, oblečení a ostatní potřebné, mohl se s Poberty vydat na vyučování. Před učebnou ho museli opustit, protože Poberti chodili do šestého ročníku, měli zrovna Přeměňování. Harry se s nimi rozločil a domluvil se s nimi, že se sejdou na obědě. Vydal se tedy na svou první hodinu v minulosti.
Byla to hodina Obrany proti černé magii, která Harrymu šla ze všeho nejlépe. V této době měli profesora Prycestona, který byl Harrymu moc sympatický. Probírali obranná kouzla a štíty. Rozdělili se na dvojice a měli zkoušet štíty a odzbrojit soupeře. Harry bez problémů štít vyčaroval a odrazil několik soupeřových kleteb. Všichni na něho čučeli jak na svatý obrázek, byl nejlepší ze třídy. Profesor Pryceston si ho hned po první hodině oblíbil, udělil Nebelvíru 10 bodů za Harryho vynikající štít, kterým nepronikl ani sám profesor.
Po hodině Harry zamířil na oběd do Velké síně. Přisedl si ke svým "kamarádům" a nabral si plný talíř jídla. "Mám hlad jako vlk," vyhrkl Harry. Přitom si nemohl nevšimnout, jak se Pobertové koukli na Remuse při slově vlk. Věděl, že jim to nejspíš připomnělo jejich noční dovádění s vlkodlakem, ale nedal na sobě nic znát. "Tak jaká byla první hodina?" zeptal se Remus a přinutil tak kamarády, aby se zaměřili na něco jiného. "Výborná, profesor Pryceston je skvělej, navíc mi dal 10 bodů," usmál se Harry. "Super Harry," pochválil ho James. "My spíš o body přicházíme," vysvětlil Sirius s úšklebkem. Harry se zasmál. "To já taky v Bra...teda v mé škole," opravil se rychle Harry.
"Půjdete někdo do knihovny?" zeptal se po obědě Remus. "Co tam?" protáhl Sirius. "Co asi, od čeho je knihovna?" rejpnul si Remus. "Já tam s tebou klidně zajdu, máme stejně esej z Obrany, tak si ho aspoň udělám," souhlasil Harry. "My vás necháme studovat, ještě něco máme," vymluvil se rychle James a zamříl se Siriusem raději pryč, aby nemuseli do knihovny. "Ty jsou nepoučitelní," řekl naoko káravě Remus. Harry se usmál a vydal se spolu s Remusem k jejich cíli.
Když měli úkoly hotové, vydali se zpět do Nebelvírské věže, protože dneska už žádné vyučování nebylo. V půlce cesty si Harry vzpomněl, že v učebně nechal zápisník, tak se zase otočil a zamířil zpět. Remus slíbil, že na něj budou čekat ve společenské místnosti a vydal se napřed.
Harry sebral ze stolu zapomenutý zápisník a přidal si ho na hromádku do své náruče, kde měl tři velké knihy. Byli to knihy o různých lektvarech. Harry se chtěl dočíst něco o tom jak se sem dostal a zjistit, který lektvar ho vrátil časem. Netušil jestli tam něco najde, přece jenom ten lektvar vyrobil sám a zřejmě vyvinul úplně nový druh. Ale stejně mu to nedalo a knihy si vypůjčil.
Vracel se liduprázdnou chodbou zpět do věže, když z jedné učebny uslyšel nějaké hlasy. Zastavil se u dveří a poslouchal, jenže už se nic neozvalo, tak se chystal odejít, myslel si, že se mu to jen zdálo. V tu chvíli však uslyšel hlasy znovu. "Lily, proč se musíme scházet zrovna tady?" řekl chlapecký hlas. "Cože?" řekl si potichu Harry a namáčkl na dveře ucho, aby lépe slyšel. "Jsme sice kamarádi, jenže kdyby tě viděl se mnou James, tak by si našel další důvod, aby tě mohl napadnout," vysvětlila mu Lily. "O tom jsem chtěl s tebou mluvit. Proč za tebou neustále chodí ten Potter? Nelíbí se mi to." "Ale Severusi, snad na mě nežárlíš," usmála se Lily (i když to Harry nemohl vidět samozřejmě). "Jo, nejspíš jo Lily," potichu ze sebe dostal Severus. "Snape? On jí tu naznačuje, že jí miluje! To snad ne!" vztekal se v duchu Harry a potichu otevřel dveře a proklouznul dovnitř.
Když za sebou neslyšně zavřel dveře, spatřil svou matku a Snapea jak stojí na druhém konci učebny velmi blízko u sebe. Pak mu ale málem vypadli oči z důlků, absolutně to nechápal. Snape a Lily se právě začali líbat. Nebyl to nijak vášnivý polibek, spíše váhavý, takový letmý. Jenže to Harrymu stačilo, byl v naprostém šoku. Ozvala se hlasitá rána, když Harrymu vypadly z rukou všechny knihy a skončily na zemi. Severus i Lily se rozlídli po příčině hluku, když spatřili Harryho jak na ně zírá s pusou do kořán. "Mami?" dostal ze sebe skoro neslyšně Harry.
Huh, tak to je síla....=oD